Kalifornští dinosauři v čele s vystudovaným molekulárním biologem ve finále 90. let vyslali ven sugestivní komentář tehdejšího amerického života a kultury, který dodnes nepřekonali a těžko ještě někdy překonají. Sarkastické vyznění desky obalem a dalšími podpůrnými vizuály okolo podpořil americký grafik španělského původu Frank Kozik. S bizarním obrazem vysmátého blonďatého klučiny s ortopedickou pomůckou a obřím švábem na klíně se přitom nemusel složitě párat, frontman The Offspring si totiž totožný výjev oblíbil už na Kozikově plakátu ke koncertu zašlého punkového bandu Ritual Device. Speciálně pro Americanu se ovšem rozhodl celou morbidní anekdotu rozšířit a přidat přibližující se chapadlovité monstrum, které, jak odhaluje zadní strana přebalu, nakonec mladíka s největší pravděpodobní rozemele. The Offspring byli v téhle době na svém uměleckém a mainstreamovém vrcholu a jejich agresivní a vtipné ataky na tehdejší american life style (od rodinných obědů v McDonaldovi přes politický konzervatismus až po urputnou a křečovitou snahu napodobovat černošské vzory) nepostrádaly kouzlo něčeho podvratného a upřímného, přitom zábavného. Kozikova vizuální galerie celý tenhle pocit krásně podtrhovala a její groteskní výstupy se zářivými úsměvy dětí v kontrastu s rozkladem, depresí a nechutnou hmyzí společností dodnes trefně vystihují temnou stranu amerického snu.
8
art
2
Green Day Insomniac (1995)
Koláž pro nespavce
Další parta z pop-punkové Kalifornie, která se v rámci vizuální komunikace čtvrté studiovky rozhodla na moment pozastavit hulení. Obal čaroděje Winstona Smithe, který estetiku punku nadobro spojil s metodou koláže a mimo jiné vymyslel geniální logo Dead Kennedys, paradoxně dokonale vystihuje rozjívenou a roztříštěnou povahu kapely samotné. Smith v obrazu, jehož síla se probouzí až po celistvém rozvinutí, aplikuje hromadu popkulturních i výsostně uměleckých odkazů spjatých s Green Day i americkou a evropskou kulturou, potažmo uměním. Sampluje s punkovou neurvalostí, přitom s mimořádným smyslem pro vytrhávání a následné usazování detailů a celků do nevídaných kontextů. Zábavný i znepokojivý výjev, na němž se potkává Jack Nicholson z Přeletu nad kukaččím hnízdem s upřenou lebkou z obrazu The Ambassadors renesančního malíře Hanse Holbeina, Smith pojmenoval dle verše z písně I Kill Children od Deady Kennedys, tedy God Told Me to Skin You Alive. Mimochodem, celou surreálnou odyseu dotváří historka, kterak Smith s frontmanem B. J. Armstrongem pozdě večer seděli nad jednotlivými návrhy koláže. Zpěvák se v jednu chvíli strachuje, zda Smith už není příliš unavený, jeho odpověď ale mluví za všechno: „V pořádku, jsem insomniak.“
The Art of Winston Smith
Green Day – Brain Stew/Jaded
8
art
3
blink-182 Untitled (2003)
blink-182 – Feeling This
blink-182 – Down
Od mistra jehly
Deziluzivní invaze do Iráku, nahrávání v jádru drogové války v LA, ale jednoduše i prostá ambice hráčsky a zvukově dospět a vymanit se ze škatulky věčně pubertální sebranky holdující fekálnímu humoru. Tohle a řada dalších věcí stojí za tím, proč je pátá (nepojmenovaná) deska blink-182 natolik opravdová a emotivní, dramatická a temná, zkrátka proč má tenhle „druhý debut“ v diskografii utrženého kalifornského tria tak výjimečné postavení. Jako by se kapela chtěla znovu etablovat, znovu vstoupit na scénu, zahalena do (v rámci možností) experimentálního hávu. S tím ostatně ve své době souvisel i pokus opatřit formaci padnoucím univerzálním logem, s nímž by (hned vedle pubertálního velikonočního zajíce) mohla být spojována po následující dekády. Autorem obalu opírajícím se o masivní logotyp je dvorní tatér bubeníka Travise Barkera, mexický kreativec s pseudonymem Mr. Cartoon. Výsledek vytvořil přímo na plátno a opatřil ho v podstatě všemi atributy, s nimiž jsou blink-182 spjati – od kalifornské skateboardingové a graffiti subkultury (smajlík s přeškrtnutýma očima) až po nově nabytou ponurost a agresi (tiskařsky rozhozený font plus útočné šipky) nebo pokus o větší serióznost a celkově umělečtějšího ducha (malířsky nahozené plátno). Mimochodem, věděli jste, že videoklip pro singl Feeling This režíroval sám David LaChapelle?
8
art
4
My Chemical Romance Three Cheers for SweetRevenge (2004)
My Chemical Romance – The Ghost of You
Gerard Way – No Shows
Skutečný talent na obalu
Na prvním místě krvavá tragédie o zamilovaném páru, jinak ale čistokrevná a spontánní exprese, kterou frontman kapely Gerad Way, absolvent prestižní School of Visual Arts v New Yorku, dal hned z prvního nástřelu. Není se moc o čem dál bavit, proto není od věci zmínit se o Wayově uměleckém talentu, který je mnohdy zajímavější, respektive odvázanější a pestřejší, než kdy bývala tvorba jeho kapely. O jeho rozmáchlé steampunkové odyseji The Umbrella Academy toho byly popsány virtuální stohy, velmi málo se ale ví o jeho (bohužel!) nikdy nerealizovaném batmanovském komiksu Kingdom of the Mad. Way ho pouze jednou hypoval na svém Twitteru, a přestože z něho zbyly jen propracované návrhy a punkové črty, světlo světa málem spatřil opravdový klenot se silou ohnout celý netopýří kosmos. Původně mělo jít o šestidílnou minisérii pro alternativní oddíl DC Comics s názvem Vertigo a atmosférou se celá měla story podobat expresionistickému hororu ve stylu perly éry výmarské kinematografie – Kabinetu dr. Caligariho. Samotný Batman by zde vystupoval coby antihrdina pojídající gothamské krysy a libovolně se proměňující v hejno netopýrů, zatímco takový Mr. Freeze zase coby mechanická kreatura podobná ženě-robotovi z legendární klasiky Metropolis. Uvidíme, kam tyhle Wayovy popkulturní nálety povedou, nicméně mezitím se lze bavit u obalu jeho první sólovky Hesitant Alien, na němž je skutečně roztěkaný jako „váhavý vetřelec“ a ještě do toho stíhá upomínat na cover Bowieho Heroes, případně na pestrou estetiku ryzího britpopu. Čistá práce.
8
art
5
blink-182 Enema of the State (1999)
blink-182 – Aliens Exist
blink-182 – Adam’s Song
Problém s křížem
Něco jako bible éry pubertálního pop-punku, její esence. Někdejší pornostar Janine Lindemulder si navléká gumovou rukavici a pohledem plní mokré sny a touhy zástupům pubescentů. Upřímnost a provokativnost fotografie Davida Goldmana to dotáhla až k oficiální stížnosti Mezinárodního červeného kříže. Humanitární organizace si vyžádala, aby při další várce vydané desky zmizely pryč samotné červené kříže z čapky vyzývavé zdravotní sestřičky. Propagaci a ohlasu alba to samozřejmě jedině napomohlo, celá tahle záležitost ostatně hladce zapadla do nastaveného konceptu (sebe)ironického fláku, který reflektoval dennodenní teenagerské slasti a strasti a především touhu nekonečně dospívat, ale přitom nikdy opravdově nedospět.
8
art
6
Green Day Dookie (1994)
Green Day – Longview
Green Day – Welcome to Paradise
Fekální apokalypsa
Jedna z nejslavnějších epizod zlaté pop punkové éry a obal, který dle svých slov pro NME v pubertě chtěla každou chvíli olizovat i Lady Gaga. Frontman Billie Joe-Armstrong povolal svého tehdejšího bratra z ulice Richieho Buchera, aby ve vlastním novinovém stylu zobrazil kalifornskou East Bay, tedy místo a prostor, odkud punkoví kabaretiéři Green Day vzešli. Výsledek funguje jako detailně prokreslená kolosální karikatura v klasické novinové formě, které dominuje doslovné vyjádření názvu alba v jakékoli podobě. Zjišťujete, že celý region plný subkultur a pofidérních umělců pohlcuje zvrácený civilizační chaos, v jehož čele stojí smečka zhulených psů, jež shůry metá sračky úplně na všechno a na všechny. S tím, že téhle fekální apokalypse například přihlíží jak čarodějnice z debutu Black Sabbath, tak kytarista Angus Young z AC/DC. Zajímavé, jak se vizuální komunikace Green Day po první tři desky (před Dookie ještě zombie variace v případě 1,039/Smoothed Out Slappy Hours a fanzinová zkratka u Kerplunku) drží komiksově vyobrazované sebeironie, aby se po třetím albu proměnila v okázalejší, v rámci možností artovější formu prezentace. Ostatně, totožné fáze vývoje postihují minimálně právě i zmiňované soukmenovce blink-182.
8
art
7
Blink-182 California (2016)
blink-182 – Bored to Death
Óda na Kalifornii
Do třetice všeho dobrého i zlého. Blink v červenci vydávají ódu na Kalifornii o šestnácti písních, navíc vůbec první nahrávku bez účasti kytaristy a zpěváka Toma DeLonga, který se mezitím nechal dokonale unést UFO (aniž by přitom zmizel ze Země). Komiksově laděný dryáčnický výjev vypadá jak z pera kultovního Boneface, který obdobně vyzdobil vizuální identitu Queens of the Stone Age v době … Like a Clockwork. Ve skutečnosti jde ale o džob od dalšího potetovaného kámoše Travise Barkera – zavedeného graffiti writera s přezdívkou D*Face. Řeč je o typickém postmodernistovi, co rozvíjí zajeté pop-artové polohy s tím, že přidává na grotesknosti a volně nechává působit vlivy oblíbených animáků, případně literárních a filmových béček. Mezi jeho největší střely tak patří gigantické (legální!) muraly na panelových zdech baráků v USA, na nichž jsou ladné dívky obvykle v objetí upírských gentlemanů. D*Face mnohdy bere minulé i současné (pop)kulturní ikony a jejich auru vtipně, až škodolibě pokrucuje skrze elementy smrti, vyhoření, případně postupného rozkladu a rozpadu. To je i případ obrazu pro novodobý revival blink-182, kdy D*Face dohromady sampluje všechny své oblíbené úlety a trademarky. Je tu soustředěný jezdec s odhalenou lebkou, je tu motiv svobodné jízdy do neznáma, je tu posmutnělá blondýna s komiksově naducaným křídlem. Čistý mainstreamový odvar z Lichtensteina, zároveň ale věc, která k (zčásti stejně už napořád) infantilnímu bandu sedí obdobně přesně jako již probíraný skateový smajlík.
Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou.
Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies.
Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.