text Antonín Kocábek

foto Johana Novotna

Přiznat vlastní slabost není slabost

Kdyby měli Marek Vašut, Roman Holý a Pavel Fajt kapelu, hrála by asi tak jako Midi Lidi. Nebo to tak alespoň vypadá v klipu k singlu Lux, ze kterého se po právu stal virální hit uplynulých týdnů. Na to, aby na sebe Petr Marek, frontman kapely, která dovede pobavit i znejistět, upozornil, ovšem Vašuta nepotřebuje.

Na novou desku tria Midi Lidi si fanoušci museli počkat skoro pět let. Pod názvem Give Masterpiece a Chance! vychází v polovině června a předcházel jí klip Lux, který vzbudil velký rozruch. „Potkal jsem ho úplně náhodou, na procházce u moře,“ vzpomíná skutečný frontman Petr Marek na Marka Vašuta, jenž ho v klipu imituje.

Kdysi dávno jste zveřejnili, jak pojmenujete vaše budoucí alba – a nějakou dobu pak podle toho i postupovali. Proč je to tentokrát jinak?

Ten seznam kdysi vznikl z legrace a vůbec v tom nebyl žádný plán. Původně jsme to myslím jen plácli v nějakém rozhovoru, ale když jsme pak vymýšleli, jak pojmenovat

druhou desku, tak jsme si vzpomněli: Co kdybychom dodrželi to, co jsme tenkrát ze srandy řekli? Každý koncept je ale dobrý jen tehdy, když se včas opustí. A není potřeba na něm lpět.

Je pro vás těžké vymýšlet nové vtipné názvy?

Naopak. Každý den, kdy jsme spolu, vymyslíme asi tak deset až dvacet názvů pro turné nebo pro příští desku.

Jak vznikl ten aktuální, Give Masterpiece a Chance!?

Teď vůbec nevím. Já jsem takový automat na slovní hříčky, pořád mě napadají nějaké blbosti. A když se objevila tahle, zjistil

Každý koncept je dobrý jen tehdy, když se včas opustí

Jsem takový automat na slovní hříčky, pořád mě napadají nějaké blbosti

jsem, že mi dobře sedí k obsahu desky. Ta je totiž o tom, že je dobré žít ten normální život, potkávat lidi a zážitky, udělat si na to čas. Nepracovat furt a nesedět jen pořád u počítače a virtuálně přežívat.

Takže nemá nic společného s Lennonem, jehož písní se inspiroval?

Ale naopak! To je stejný směr! Já jsem odjakživa lennonista, včetně toho, že mám i silné a trapné ego. Pravdoláskaři jsme jako kapela všichni taky, takže to sedí. Možná jsme mohli vycházet z něčeho od Havla, ale ten zas nemá tak zvučné názvy. Na desku jsme si navíc jako motto napsali citát od kapely Can: All Gates Are Open – Všechny brány jsou otevřeny. To s tím také souvisí.

To mi připomíná citát z vašeho coveru pro Mňágu a Žďorp: Každá cesta má svého Petea Besta. Dá se to zevšeobecnit tak, že žít život má smysl, i když nejste první a nejlepší ze všech, na což je v současnosti velký tlak?

Ono je to spíš tak, že když někdo dá najevo, že si váží i těch druhých, tak to jenom není tolik vidět.

Jsem odjakživa lennonista, včetně toho, že mám i silné a trapné ego

Pracovali jste u skladeb na novou desku i s chybami?

Rozhodně. Chyba je pro mě jeden ze základních stavebních prvků. Naučila mě to improvizace, kterou jsme vždy dělali s různými divadly, a i ve filmu ji rád beru do hry. To ostatně už říkala Věra Chytilová, že chyba je pro ni jeden ze základních momentů tvůrčí inspirace. Midi Lidi jsou vlastně moje první kapela, která není improvizovaná. Několikrát se nám stalo, že vznikl kus písně nějakou chybou. Už na první desce máme jednu mezihru, kde došlo v programu v počítači k posunu řádek – najednou bicí hrály, co měla hrát basa, klávesy, co měly hrát bicí, atd. Nechali jsme to tak, protože to by nikdo nevymyslel. Ale nikdo to nesložil, stalo se to.

Začínali jste jako čistě elektronická kapela, ale s příchodem Tomáše Kelara se objevily i živé nástroje. Nová deska ovšem zas zní hodně elektronicky. Je to návrat ke kořenům?

Naopak, myslím, že tolik živých nástrojů jako na téhle desce jsme ještě nikdy neměli. Třeba baskytara a živé bicí jsou snad skoro v každé skladbě. A nikdy to nebylo tak, že bychom dogmaticky upřednostňovali elektroniku. Všichni jsme odkojeni kytarovkami, máme to rádi. Už se nám i několikrát stalo, že se nám pokazila zvuková karta a odehráli jsme koncert improvizovaně bez počítače, jen kytara, basa

člověka. Proto rád přiznávám, že mi něco nejde a že jsem něčím i trapný. Což mi ale naopak nebrání si přiznat, ani když mi něco jde. Ale primárně přiznat vlastní slabost není slabost – stejně jako deklarovat sílu není žádná síla. Nemám ovšem rád chcípáckou hudbu, defétismus a oslavu prohrávání. Potřebuju v hudbě vždy cítit naději. Proto si taky sám sobě zakazuji si v textech stěžovat. Za všechno blbé v životě si ostatně můžu sám.

Vždycky se mi ale zdálo, že právě vaše kapela si libuje v nedokonalostech a v tom, že to jde i bez toho prvního místa. Nebo se mýlím?

Každá společnost se dělí na dvě skupiny, dva přístupy k životu: Jedna má ráda sílu, považuje ji za důležitou, vyjadřuje se k ní a popisuje ji nebo o ní zpívá. A druhá – a do té patří i naše kapela – má radost i z nedostatků, podobně jako ta zmíněná Mňága zpívá i o vlastních slabostech a považuje je za přirozenou součást

Hrozně mě baví pracovat s tím, že posluchač neví, jestli je autor idiot nebo to byl záměr

a bicí. Hrozně nás to bavilo. V jedné skladbě máme i živou trumpetu – a to jsem si nikdy nemyslel, že se stane. Pamatuji si, že když kdysi přišel Pražský výběr s dechovou sekcí, tak jsem si říkal, že se úplně zbláznili.

Překvapilo mě, že novinku jste nahrávali ve čtyřech a že na ní znovu je i Markéta Lisá, která s vámi vystupovala v minulosti.

Markéta hraje na všech našich deskách, takže i na téhle. Ona nemá moc času, má teď druhé dítě, tak přispívala jen korespondenčně. Vždycky jsme jí to poslali a ona něco nahrála nebo nazpívala. Bereme ji pořád jako člena kapely, který jen s námi momentálně nevystupuje a vychovává děti.

Takže je možné, že se s vámi v budoucnu opět objeví na pódiu?

Doufáme v to a líbilo by se nám to. Původní

plán byl, že budeme čtyři, takže jsme přibrali Tomina Kelara, jenže pak si Markéta rozhodla dát pauzu, která se protáhla.

Na desce máte i skladbu Žižla, která zní úplně jako The Cure. Dáváte si v tomto směru nějaká omezení? Jsou kapely, které když vymyslí něco, co se něčemu jinému podobá, okamžitě si to zakážou.

My naopak trochu přitlačíme. Když jsme odehráli ten improvizovaný koncert bez počítače, tak jsem hrál na kytaru skladbu Pokoj a najednou mě napadlo do toho začít hrát A Forest od The Cure a volně jsme do něj přešli. A od té doby jsme to tak začali hrát pravidelně. A když jsem napsal píseň Žižla, tak jsem si až následně uvědomil, že to jsou vlastně akordy Disintegration. Jsou to takoví The Cure v kostce. A pak jsem si řekl: A proč ne? A když už tam byl zpěv a ty akordy, tak jsem přitlačil i na ty kytary.

Marek Vašut říkal, že se domnívá, že ho naši fanoušci nemají rádi

ostuda, že každého, kdo ten software zná, to okamžitě praští do uší, ale že se to tam výborně hodí. A hrozně mě baví pracovat s tím, že posluchač neví, jestli je autor idiot nebo to byl záměr. Všichni v kapele jsme fanoušci Andyho Kaufmana.

Má to nějaký vliv na texty? V závěru alba mě napoprvé rozesmál rým: Kopák – šroťák – Goťák.

Já jsem v textech odchovaný Suchým a asi i Svěrákem. Mám rád hry se slovy. Ale zároveň doufám, že se vyhýbám samoúčelným veršovánkám. Dobrý klíč je Karel Plíhal. Takže v textech jsem v podstatě folkař, asi tak někde mezi Plíhalem a Janouškem. Slávka Janouška jsem měl taky vždycky rád, první tři desky jsou dodnes dobré a Kdo to zavinil je pořád geniálně existenciální.

Měli jste tentokrát v plánu popovou desku? Skladby Volám nebo Pokec s tátou jsou poměrně jasné hitovky.

My jsme právě měli ambici přesně opačnou! Posledních pár let po nás všichni pořád chtějí skladbu Rád vařím. Stává se mi, že to na mě pokřikují i na ulici, což bylo chvíli fajn, ale poměrně rychle to začne nudit. Takže jsme si říkali, že z toho směru trochu uhneme a dali jsme si plán, že to album bude introvertnější a bude se na něm méně zpívat. Což jsme kdysi plánovali už před první deskou – že Midi Lidi budou ambientní elektronika, něco jako Coil.

Máte rádi retro? Vím o lidech, kteří vám vytýkají i „staré“ zvuky a slyšitelnou inspiraci soundem osmdesátých let.



To je zvláštní věc. Já nemám moc rád sentiment. A v zásadě nemám rád ani retro kapely, přijde mi to pitomé, vždycky si radši poslechnu staré originály. Ale ty zas mám rád hodně. Jedna z mála kapel, které jsou retro a baví mě, je Ariel Pink, který má tak svébytné melodie a geniální aranže, že mi to nevadí. Ale uvědomuju si, že se sám dopouštím toho, co kritizuju. Ale taky jsem už trochu starší, takže to není něco, k čemu bych se vracel, ale prostě to, co už poslouchám léta. Tíhnutí k tomu zvuku je přirozené. My neděláme retro, my děláme to, co nás baví. Jiná věc jsou třeba presety: na první desce máme použitý úryvek, který je přímo v softwaru Ableton nabídnutý jako demo! Přišlo mi tehdy, že je to skvělá

V jiné starší skladbě zas máme pasáž, kde je doslova vykradená píseň I‘m on Fire, kterou u nás zpívala Marie Rottrová jako Expres mléčné dráhy. Jen tak, pro radost.

Na mém první rande jsme byli na filmu Pěsti ve tmě, neboť ta dívka mi říkala, že se jí líbím já a Marek Vašut

Ovšem teď, když skutečně na nahrávání čtvrté desky došlo, tak nám začaly z nápadů vystupovat samé pozitivní věci. Rozhodli jsme se tomu nebránit.

Nějaký čas jste ale měli pauzu a vyšla i deska vašeho dalšího projektu Monikino kino. To bylo kvůli tomu?

Ne. Když jsme vydali předchozí album Operace „Kindigo!“, hrozně nás to nakoplo. Hodně jsme koncertovali, hodně nás to bavilo a během krátké doby jsme měli asi čtyřicet nových skladeb. A v roce 2012 jsme je jako dema i nahráli. Jenže v té době se zároveň rozjelo to, že po hudbě k filmu Protektor po nás mnozí začali chtít taky soundtrack. Začali jsme na nějakých pracovat a najednou se ukázalo, že na Midi Lidi vůbec nemáme čas. Začal jsem z toho být i unavený. Takže ten tvůrčí přetlak byl zatlačen do pozadí a myslím, že i Prokop Holoubek už trochu začínal mít strach, že odpadnu z kapely. A když jsem si to uvědomil, začal jsem odmítat další nabídky a vysvobozovat se. Pak jsem odjel na měsíc k moři a tam napsal asi dvacet nových textů. Kamarádi měli samozřejmě radost, protože už pomalu přestávali věřit, že ještě nějaká deska bude.

Proč jste udělali klip zrovna ke skladbě Lux, která není moc singlová?

Je to paradox. Když jsme album dokončovali, tak nám přišlo, že by to mohl být hit. A domluvili jsme všechno pro klip. U toho moře jsem navíc z ničeho nic potkal Marka Vašuta. Tak jsem za ním šel a řekl mu, že už

se v kapele dlouho bavíme o tom, že bychom ho chtěli do klipu. Ale pak jsme tu desku dodělali a zjistili, že nás spousta jiných skladeb baví mnohem víc a jsou pro nás i hitovější.

Vy jste se s Markem Vašutem předtím znali?

Ne, vůbec. To byla čistá náhoda. Byl úplněk, dopsal jsem ty texty a pak jsem ho potkal.

Bylo těžké ho přesvědčit?

Ne. Ale říkal, že se domnívá, že ho naši fanoušci nemají rádi. Myslím ovšem, že po tom klipu ho i ti, kteří ho náhodou neměli rádi, mít rádi budou. Podal skvělý výkon. Dal jsem mu takové malé školení, asi čtyřminutový workshop jak tancuju, a viděl jsem jeho naprosto profesionální přístup. Byl jsem nadšen.

A co další dvojníci? Roman Holý namísto Prokopa Holoubka byl jasný?

Kvůli tomu celá ta idea vznikla. Když kdekoli hrajeme před nebo po Monkey Business, vždycky to vypadá, jako kdyby za klávesy nastoupil jeho o deset let starší brácha. Navíc jsme se s nimi dost skamarádili, třeba na některé festivaly už se těšíme hlavně proto, že tam budou Monkey Business a bude prča. Taky už jsem s nimi párkrát hostoval. Takže Roman jako dvojník za Prokopa nás napadl jako první. Pak jsme vymýšleli, kdo namísto mě – a vylezl z toho Marek Vašut. Protože když mi bylo třináct a byl jsem na prvním rande, byli jsme na

filmu Pěsti ve tmě, neboť ta dívka mi říkala, že se jí líbím já a Marek Vašut. No a Pavel Fajt je pro nás bubenická ikona a říkali jsme si, že bude pěkné, když bude zrovna on v klipu hrát ten nejpitomější disko rytmus.

V diskusi na YouTube si fanoušci pochvalovali, že to máte opravdu vychytané, protože má Marek Vašut na sobě stejné tričko s New Order, jaké pravidelně mívá na koncertech Petr Marek.

Sehnal jsem mu ho na e-Bay v jeho velikosti. Zpětně mi došlo, že to triko tam tematicky zapadá, protože v písničce zpívám: Nikdo to za nás tady nepohlídá / rozhodně nic jako národ a stát... a s tím jde ten nápis New Order, tedy Nový řád, výborně dohromady. Takže je dobré, že jsem v oblékání tak konzervativní, protože jsme teď mohli zúročit kultovní tričko. Marek Vašut v tom svém pak odešel a měl ho jako honorář. Sice jsme to tak nedomluvili, ale přišla mi SMS: Nebylo to zadarmo – mám na sobě triko! Čau!