text Šárka Hellerová

foto archiv gerry leonard

Bowie mě hecoval

Když kytarista Gerry Leonard mluví o Davidu Bowiem, s nímž spolupracoval na albech Heathen, Reality a The Next Day, nepřehání to se sentimentem, ale z jeho hlasu cítíte úctu a vděk. Ostatně vděk vyjadřuje často a o všem, co ho během jeho kariéry potkalo, říká, že to byla skvělá zkušenost. A vůbec to od něj nezní jako fráze.

Každá z těch zkušeností ho posunula dál. Tak se jako mladý kluk setkal ve studiu s Sinéad O‘Connor točící demo nahrávku, dostal se do Kodaně, založil kapelu Hinterland, a když to nevyšlo, sbalil se a odjel do New Yorku. Hudba ho zavedla nejen k Cyndi Lauper, Bowiemu, Suzanne Vega, ale i českým kapelám Čechomor a Všichni svatí.

Rozhovor pro Headliner vznikal na konci jeho dvouměsíčního pobytu ve Španělsku, kde koncertoval s tamní hvězdou Manolo Garcíou. Z telefonu se kromě jeho slov a smíchu ozýval ruch madridské ulice.

Spolupracoval jste s mnoha umělci od Davida Bowieho po kapely z různých zemí světa. Odmítáte vy někdy nabídky na spolupráci?

Záleží na tom, od koho přichází. Často a rád je přijímám. Ne říkám jen ve chvílích, kdy si myslím, že pro tu práci nejsem správný člověk. V takovém případě se aspoň snažím doporučit někoho vhodnějšího. Pokud se mi ovšem zdá, že si s dotyčným člověkem hudebně sedneme, spolupracuji velmi rád. Baví mě výzvy.

Ne říkám jen ve chvílích, kdy si myslím, že pro tu práci nejsem správný člověk

Pracoval jste i s českými kapelami Čechomor a Všichni svatí. Co musí tuzemská skupina mít, abyste věřil, že jste pro ni ten správný člověk?

Karla Holase a jeho kapelu jsem potkal při společném turné se Suzanne Vega. Ta skupina se mi opravdu líbila, kluci měli skvělou energii i hudbu. Navíc jsou to velmi příjemní lidé. Karel mě požádal, jestli bych jim pomohl s produkcí alba. Chtěli natočit desku s mezinárodní příchutí. Zdálo se mi to jako skvělý projekt. Karel přijel ke mně domů, hráli jsme a okamžitě to bylo velmi kreativní a zábavné. Tak jsme se do toho pustili. Od začátku se mi s Čechomorem pracovalo velmi snadno. Byl to pro mě velmi obohacující proces.

Ale neberu každou desku. Ptala jste se, zda na vše říkám ano. Jestli něco odmítám víc než jiné věci, je to právě produkce alb. Je to vždy velký projekt, na kterém s těmi lidmi a jejich hudbou strávíte hodně času. Abych přijal produkování a věnoval mu tři měsíce života, musí mi to opravdu dobře sednout. V případě Čechomoru se mi to ale dělalo lehce, protože jsou to skvělí muzikanti.

A jak to bylo se skupinou Všichni svatí, jimž jste produkoval eponymní album, které vyšlo letos v březnu?

S nimi mě seznámil právě Karel. Též to byla příjemná spolupráce. Přijel jsem, udělali

Když posloucháte hudbu, rozumíte mnohému, i když je v cizím jazyce. Ostatní můžete dohnat gestikulací

Manolo je tu velmi slavný. Jednou přijel do New Yorku, protože ho nadchla deska Davida Bowieho The Next Day. Líbil se mu její zvuk a chtěl pracovat s muzikanty, kteří na ní hráli. Proto se se mnou spojil a zeptal se, jestli bych je nemohl dát dohromady. Asi před dvěma lety jsme se sešli ve studiu a nahráli s ním desku Todo es ahora. Měla velký úspěch, ve Španělsku vedla hitparádu. Když se zeptal, jestli bychom nechtěli přijet a udělat turné, souhlasili jsme, protože jsme si ho všichni zamilovali. Bylo to turné po stadionech, na které se vešlo tak sedmnáct až dvacet tisíc lidí. O víkendu jsme hráli a přes týden bydleli v Madridu. Nádherný výlet.

Jak se vám v Madridu líbilo? Jsou Španělé tak temperamentní, jak se o nich říká?

To bych řekl. Bydlíme v centru Madridu a je to jedno z nejhlučnějších míst na světě. Party tu trvají do šesti do rána. Lidé jsou tu ohniví a mají hodně energie, zároveň jsou ale vřelí a pohostinní. Byla to zábava, i když pokoušet se tu vyspat je disciplína sama pro sebe.

Líbí se mi jeden projekt, který jste nedávno udělal. Muzikanti z celého světa vám mohli zaslat své písničky a vy jste jim do nich nahrál kytaru.

Lidé mě o to žádají neustále. Když se do jejich hudby hodím, rád se zúčastním. Dnes je to díky internetu jednoduché. Dřív člověk musel zabalit nástroje a jet někam do studia, dnes se mohou poslat složky dat a vy si

Nebál jste se, že se něco může ztratit v překladu? Členové obou kapel jistě umí anglicky, ale texty obou jsou v češtině.

Trochu ano, ale uvědomte si, že hudba je naprosto univerzální jazyk. Když posloucháte hudbu, rozumíte mnohému, i když je v cizím jazyce. Ostatní můžete v případě, kdy chybí slova, dohnat gestikulací. Na něco ukážete, nebo přímo předvedete vaši myšlenku. Občas to byla trochu výzva, ale většinou se situace, kdy jsme se snažili komunikovat něco složitějšího, proměnily v komický výstup.

Poslední dva měsíce (rozhovor vznikl na konci května) jste strávil ve Španělsku. Hrál jste se zpěvákem Manolo Garcíou.
Jaké to bylo?

jsme úvodní setkání, na kterých jsme společně zkoušeli. Zahráli jsme si a ukázalo se, že i u nich je skvělá atmosféra. Bavilo mě s nimi trávit čas a měli dobrý hudební záměr. I tohle dobře zapadlo.

Po letech očekávání, že se stanete popovou hvězdou, zjistíte, že se to povede jednomu z deseti nebo dvaceti. A vy to nejste

v New Yorku otevřete hudbu zaslanou třeba ze Švýcarska. Můžu sedět doma v pyžamu a nahrát track pro kohokoli na světě. Díky tomu, že mám hodně zkušeností ze studia, můžu k tomu i doma přistupovat tak, jako by ti lidé hráli se mnou v jedné místnosti.

Když jste zmínil zkušenosti ze studia, ráda bych se zeptala na vaše začátky v Lombard Sound studiu v Dublinu. Pomáhal jste tam nahrát demo tehdy šestnáctileté Sinéad O‘Connor, viděl jste nahrávat U2. To musela být docela zábavná doba, že?

Ano, zajímavá. Začínal jsem tam v sedmnácti jako asistent. Učil jsem se tehdy hrát na kytaru, měl jsem kapelu a pracoval jsem v nahrávacím studiu. Dělo se toho hodně. V tom studiu se přes den většinou nahrávaly

lokálně známé kapely a reklamy. Po večerech a o víkendech bývalo prázdno. S managementem jsme si dohodli výhodnější ceny a vodili tam mladé muzikanty nahrávat dema. Studio nám většinou patřilo od pátku od šesti odpoledne do neděle do osmi do rána. Pracovali jsme vždy celou noc a nahráli třeba čtyři písně. Těmito sessions prošla právě Sinéad nebo Edge z U2. Lidé jako Phil Lynott z Thin Lizzy občas přišli a pomohli něco produkovat. Byla to kombinace mladých hudebníků, lidí, co měli čas pomáhat, a muzikantů s velkým talentem, kteří byli ochotní přijít a zapojit se. Velká škola.

Co vás v roce 1986 přivedlo na rok do Kodaně?

V Dublinu jsem studoval klasickou kytaru. Když jsem dodělal zkoušky, měl jsem chuť

Cyndi Lauper byla skvělá šéfka

Bowie se zeptal „Can Gerry rock?“ a přišel se podívat na můj koncert v kavárně

Vaše první větší spolupráce v New Yorku byla se Cyndi Lauper. Jak na to vzpomínáte?

Už jsem tehdy byl v New Yorku nějakou chvíli a opravdu jsem potřeboval získat dobrou práci. Myslel jsem si, že jsem dobrý, ale ukázalo se, že nejsem zcela připravený, proto jsem o nějaké kšefty přišel. Když Cyndi připravovala novou desku a sháněla kapelu, chtěl jsem uspět. Podařilo se a ona byla skvělá šéfka. Jeli jsme spolu nakonec koncertovat až do Japonska. Tehdy pro mě bylo důležité, že mám pořádné angažmá.

Kdybyste měli s Hinterland úspěch, nikdy byste třeba nepotkal Davida Bowieho a další muzikanty.

I život s kapelou by byl jistě zajímavý a pěkný. Nicméně to, jak se věci vyvinuly, bylo skvělé. V New Yorku jsem se toho naučil tolik, že když se ohlédnu, uvědomuji si, že jsem předtím byl jen mladíček. Měl jsem sice mnoho nápadů, ale žádné zkušenosti. Cítím, že jsem se tehdy vydal na správnou cestu a stále na ní jsem.

Proč skupina Hinterland po sedmi letech skončila? Protože jste odešel do New Yorku?

To nebyl ten důvod. Stává se, že major label kapely, co po jedné nebo dvou deskách stále nemají úspěch, vyhodí. Takže po pár letech velkého očekávání, že se stanete slavnou popovou hvězdou, zjistíte, že se to povede jednomu z deseti nebo dvaceti. A vy to nejste. Na konci toho období jsem měl pocit, že chci ten cyklus uzavřít a zkusit něco jiného. Přesto to byla úžasná zkušenost. Shodou okolností jsem se do New Yorku zamiloval, ještě když jsme tam hráli s Hinterland. To město se mi zdálo vzrušující a cítil jsem, že se musím opět posunout.

jet někam do Evropy a získat nové zkušenosti. V Kodani pracoval kamarád, který mi řekl, že se tam skvěle domluvím anglicky a že to je fajn místo, s vysokou minimální mzdou. Byl to příjemný rok volna, ve kterém jsem hodně hrál na ulicích. Klasický busking, vzal jsem kytaru, položil před sebe klobouk a snažil se hraním vydělat. Na začátku jsem byl hodně nervózní, ale oťukal jsem se. Také jsem se tam spřátelil s klukem z Dublinu, se kterým jsem pak zpátky doma založil kapelu Hinterland. Podepsali jsme smlouvu s Island Records.

Jak jste se od Lauper propracoval k Davidu Bowiemu?

V New Yorku to chodí tak, že když s někým pracujete a vaše práce se mu líbí, nechá si vás, nebo doporučí dál. Tak jsem se dostal k Davidovu producentovi a hudebnímu režiséru Marku Platimu. Nechal mě hrát na několika nahrávkách. Davidovi se líbil můj zvuk a nechal mě hrát na dalších. Když hledal nového kytaristu pro kapelu, zeptal se Marka „Can Gerry rock?“ Mark mu řekl, že v úterý večer mám koncert, ať se zajde podívat. Kromě práce kytaristy pro různé hudebníky jsem tehdy měl vlastní sólový projekt. V něm jsem mohl hrát tak, jak jsem to měl rád. Vystupovali jsme v malé kavárně pro padesát lidí. David přišel, sedl si a já jsem byl opravdu velmi nervózní. Ale bylo to i zábavné, protože mě David celý koncert hecoval. To prolomilo ledy a trochu jsem se uvolnil. Líbil jsem se mu, takže mě požádal, abych se připojil k jeho kapele.

Jak na něj budete vzpomínat?

Řeknu to tak, že pracovat s ním byla vždy velká pocta a výsada. Je to člověk, kterého obdivuje celý svět. Hrát s ním v jedné místnosti nebo vedle něj stát na pódiu bylo vždy velmi vzrušující. Opravdová pocta.

Na turné k albu The Next Day, které bohužel skončilo kvůli Bowieho infarktu předčasně, jste pro něj pracoval i jako hudební režisér. Co přesně je práce hudebního režiséra takového turné?

Dobrá otázka. Není to nepodobné produkci desky. V zásadě musíte přijít na to, co všechno je na daném turné třeba udělat a všechno zorganizovat. Musíte zjistit, co chce umělec předvést. Na prvních schůzkách jsme se s Davidem domluvili na písních, které by měly zaznít, bavili jsme se o tom, kdo by měl být v kapele a jaký bude mít turné celkový styl. Moje práce potom byla všechny obvolat

a zajistit tak, aby bylo ve chvíli, kdy David vešel do místnosti, všechno připravené. Zahrnuje to hlavně komunikaci s produkcí a kapelou. Tuhle práci jsem kromě Davida dělal pro mnoho umělců. Třeba pro Duncana Sheika, Rufuse Wainwrighta nebo Suzanne Vega. Když pracuji se Suzanne a s orchestrem, komunikuji i s dirigentem nebo se starám o to, aby měl každý noty.

Se Suzanne Vega spolupracujete dlouho. Zdá se mi, že jste pro ni čím dál významnější hudební partner. Co na ní máte rád?

Je úžasná umělkyně a autorka. Téměř básnířka z New York City. Byl jsem její fanoušek už předtím, než jsem s ní začal pracovat. I s ní je pro mě čest hrát. Už spolu tvoříme roky, produkoval jsem jí album. Zrovna jsme nahráli další. Vánoční. Suzanne také napsala divadelní hru o spisovateli jménem Carson McCullers, pomohl jsem jí s hudbou. V posledních letech vystupujeme spíš jako duo. Díky tomu, že jsme na pódiu jen dva, je můj styl hry výraznější součástí představení. Blíží se tomu, jak hraji, když vystupuji sólově jako Spooky Ghost.

Na začátku jste řekl, že máte rád výzvy. Dá se říct, která z hudebních výzev pro vás zatím byla ta největší?

Myslím, že veškerá dobrá hudba je výzva. Je to trochu jako hlavolam, který musíte složit. Výzva je v tom najít ten nejlepší způsob. Zároveň bych chtěl říct, že lidé, kteří dělají hudbu na takové úrovni, bývají obvykle dobří lidé. Takže je vždy potěšení ten hlavolam skládat.