text Veronika Ondečková

foto colours of ostrava, sony music

Zajímají nás skuteční lidé

Čtveřice z Dublinu se ze školní kapely vyšvihla v jednu z nejúspěšnějších irských formací současnosti. Jejich cestu ke slávě lemují vyznání lásky, zlomená srdce a další klišé. Kytarista Mark Prendegast ale v rozhovoru vyzdvihuje upřímnost a srší z něj takové nadšení, že mu není důvod nevěřit.

S Kodaline jsme mluvili hlavně proto, že letos vystoupí jako jeden z hlavních účinkujících na festivalu Colours of Ostrava.

V posledních letech slavíte jeden úspěch za druhým. Kdy jste ale zaznamenali první průlom?

Myslím, že rozhodující pro nás byl rok 2012, kdy jsme zveřejnili klip k písničce All I Want. Bylo to naše vůbec první video a nic zvláštního jsme od něj nečekali, během krátké chvíle k nám ale přivedlo neuvěřitelné množství lidí. Hned na začátku sice nešlo o žádné davové šílenství, pomohlo nám ale dostat se na cestu, po které jdeme dodneška.

Jak jste na ohlas reagovali?

Byli jsme samozřejmě nadšeni, nějakou dobu nám ale nedocházelo, co se vlastně děje. Nebo jsme se tomu spíš snažili vyhnout. Když se klip objevil na YouTube, byli jsme zrovna v takovém zkušebním módu. Přestěhovali jsme všechno naše vybavení do opuštěného prostoru jedné staré školy v Dublinu, abychom spolu mohli hrát intenzivněji. A do toho se o nás najednou začalo mluvit v rádiích, časopisech, zkrátka ze všech stran. Celá ta situace byla strašně surreálná. Před sebou jsme přitom měli turné a čekala nás práce na další nahrávce. Snažili jsme se proto soustředit hlavně na muziku a v podobném rytmu jsme vlastně pořád.

Tenhle rozchodový song udělal z Kodaline hvězdy. K úspěchu přispěl i klip, ve kterém se hlavní postava se znetvořenou tváří snaží navázat citové pouto s dívkou. „Každý je krásný po svém,“ říká frontman Steve Garrigan.

Jsme připraveni sdílet s fanoušky cokoli, co nás nějakým způsobem zasáhne

Historie Kodaline, byť pod jiným názvem, se datuje už jedenáct let nazpět. Proč myslíte, že výraznější úspěch přišel až s All I Want?

Řekl bych, že jsme do toho bodu nejdřív museli dospět. Kapelu jsme zakládali jako malá ucha, chyběly nám zkušenosti a občas jsme měli strach být dostatečně otevření. Potřebovali jsme si něco odžít a taky se trochu vypsat, abychom dokázali psát silnější písničky. Myslím, že All I Want tenhle náš vývoj dobře reflektuje.

Dnes už se upřímnosti nebojíte?

Ne, naopak. V hudbě je důležité být co nejvíc otevřený. Jenom tak vznikají songy, které je skutečně vděčné hrát i jim naslouchat. Jsme připraveni sdílet s fanoušky cokoli, co nás nějakým způsobem zasáhne.

Jak vznikla konkrétně písnička All I  Want?

Tu jsme zrovna napsali velice rychle. Steve měl v té době za sebou nepříjemný rozchod s přítelkyní, hodně se trápil a my jsme si tím procházeli. Bylo to pro všechny vypjaté období, takže All I Want z nás doslova vypadla. Je to zvláštní. Někdy se celé týdny marně snažíte přijít s něčím zajímavým a jindy se písničky prostě stanou.

Ke kapele nás přivedla čistě láska k muzice a taky zvědavost

Netaháme svoje problémy na pódium nebo mezi lidi okolo a jsme díky tomu silnější

Když má někdo z nás špatný den nebo si prochází těžkými časy, řešíme všechno společně a pomáháme si. Netaháme svoje problémy na pódium nebo mezi lidi okolo a jsme díky tomu silnější. Sice to zní jako klišé, ale v tomhle směru jsme jako rodina. A kapelou to rozhodně nekončí. Když se vrátíme z cest, vyrazíme spolu do města nebo se scházíme ve studiu. Zrovna minulý týden jsme se Stevem hodně času strávili nahráváním. Dáváme pomalu dohromady materiál na nové album.

Celých jedenáct let fungujete v prakticky nezměněné sestavě. Jak vzrůstající popularita a vytížení ovlivnily vztahy v kapele?

Nevím, jak to mají jiné kapely, ale my jsme si čím dál bližší. Makáme společně na deskách, hrajeme na koncertech, festivalech a vůbec zažíváme tolik úžasných věcí, že je to jako žít splněný sen. Na turné daleko od domova jsme odkázaní jeden na druhého.

Vždycky bylo vaším snem živit se muzikou?

Jasně že ano. Nikdy jsme k tomu ale nijak cíleně nesměřovali a myslím, že mluvím i za ostatní kluky, když řeknu, že nás nikdy ani nenapadlo, že se dostaneme do pozice, v jaké jsme dneska. Ke kapele nás přivedla čistě láska k muzice a taky zvědavost. Fascinovala nás ta možnost přenést svoje pocity do písniček, navždycky je tak uchovat a sdílet s ostatními. Muzika je v tomhle směru strašně návyková záležitost, takže zatímco naši kamarádi si po střední hledali práci nebo nastoupili na vysokou, my jsme zůstali věrni tomu, co nám bylo nejbližší.

Vracíte se někdy ke kořenům a hrajete písničky z dob 21 Demands?

Ne, nehrajeme. Jako 21 Demands jsme popravdě za moc nestáli. Byli jsme prostě partička teenagerů, která trávila čas hraním v kapele a sbírala první zkušenosti. Na tu dobu ale nikdy nezapomeneme, spoustu jsme toho tenkrát zažili a nebýt 21 Demands, tak spolu teď nejspíš nevedeme ani tenhle rozhovor, takže v jistém ohledu se k té době vracíme pořád.

Video k písničce The One skupině zajistilo velký mediální hype. Jeho režie se totiž z vlastní iniciativy ujala hvězda seriálu Přátelé Courtney Cox, se kterou Kodaline seznámil její snoubenec Johnny McDaid ze Snow Patrol.

Zajímají nás skuteční lidé a jejich příběhy, které si při psaní písniček často sami řeknou

O nové desce jste mluvili už vloni, když jste vydávali předchozí LP Coming Up for Earth. Čím to je, že jste tak výkonní?

Pracujeme na nových písničkách průběžně na turné i doma. Pro mě osobně je skládání ten nejlepší možný způsob relaxace, takže i teď, kdy máme konečně trochu delší volno, nejraději odpočívám s kytarou v ruce. A podobně to mají i ostatní kluci, takže nápadů rychle přibývá.

Jak práce na novém albu pokračují?

Zatím jde všechno skvěle. V porovnání s předchozím albem, které jsme nahráli v rychlosti během pár týdnů, si tentokrát dáváme na čas. Víc experimentujeme, dopřáváme prostor každému nápadu a zkoušíme, kam nás zavede. Jsem sám

zvědavý, jak budeme vybírat ze všech hotových písniček, aby album fungovalo jako celek.

Mají se vaši fanoušci připravit na nějaké radikální změny?

Myslím, že půjde o naši zatím nejpestřejší desku, pořád ale bude znít jako Kodaline. Líbilo by se nám, kdyby vedle sebe našly místo akustické písničky s těmi s bohatší produkcí.

Říká se, že britští muzikanti jsou předurčení k psaní melodických písniček. Je to tak i u vás?

Pocházíme z Irska, které je obecně dost ovlivněné tradiční hudbou, takže to u nás platí dvojnásob. Zajímají nás skuteční lidé a jejich příběhy, které si při psaní písniček často sami řeknou, jaká melodie je vystihuje nejlíp.

Brzy vás čekají další koncerty. Na který z vašich songů se jako kytarista těšíte nejvíc?

Moc rád hraju naživo všechny naše věci, ale jestli si něco obzvlášť užívám, je to písnička, která se jmenuje Play the Game. Má hodně

silný kytarový drive. A po emoční stránce u mě vede Love Will Set You Free, při které mě pokaždé dostanou reakce lidí v publiku.

To mě nepřekvapuje. Vaše koncerty jsou vyhlášené tím, že jsou hodně emotivní…

Máte pravdu a právě to na nich naprosto miluju. Když se podívám do předních řad, vidím dojetí, úsměvy, přátele, jak jeden druhému klepají na rameno, aby společně sdíleli okamžik. Je neuvěřitelné, že se tolik neznámých tváří sejde na jednom místě a nebojí se dát průchod svým emocím. Ta energie mě strašně nakopává.