Jak přicházejí sny
Noví Editors mají schopnost vtáhnout do abstraktního děje a udělat z vás ústřední postavu.
The Black Room, debutový a potemnělý vstup Editors do světa velkých hudebních počtů, je stejně něco, co jim už nikdo neodpáře. Dostali ze něj Mercury Prize a taky dost přes prsty. Protože si až příliš okázale sypali na hlavu popel Iana Curtise, uzurpovali si pro sebe pozornost, která už tehdy náležela Interpol a tak vůbec. Nelíbila se ta smrtí a zmarem naplněná naléhavost v hlase Toma Smitha, až moc odkazovala na Joy Division, což ještě podčrtávala „hookovská“ basa a téměř vše v moll. Stejně je ta deska nejlepší, nemůžu si pomoct, a vždycky, když se k ní vrátím, mám husí kůži. Mezi třetím a čtvrtým studiovým albem Editors ale bylo těžké ubránit se dojmu, že kapela dost tápe ve svém umíněném vymezování se stigmatům post Joy Division zvuku a lehce nihilistickém směřování. To už tehdy navíc bylo nenávratně pryč, až na pár stopových, téměř zanedbatelných prvků. Sami to nazývali obdobím, kdy se zvukově učili znovu chodit na nově narostlých nohou.
In Dream, jejich pátá studiovka, je novum v mnoha ohledech a můžeme ji považovat třeba za další nový začátek. Je to první deska, kde uvěřili absolutně vlastnímu instinktu a sebevědomě se pustili i do produkování. A dobře udělali. Je jako velmi sugestivní, velmi subtilní a emotivní koncept, vtahující do snové melancholie od samého začátku po poslední tón. Ne, nevěřil jsem tomu, že se dokážou oprostit od zabředávání do marných snah dělat velké umění pro umění a vrátit se zpátky k elementární podstatě, kterou zvládli tak přesvědčivě prezentovat na začátku svojí kariéry. Čím víc In Dreams poslouchám, tím víc je obdivuji a skláním se. Znovu se mi podlamují kolena pod smutkem prosáklými hlubokými polohami Tomova hlasu, ke kterým se vrací třeba v geniální Ocean of Night s hostující Rachel Goswell ze Slowdive.
Salvation je možná lehce fádní ve slokách, ale jakmile odjede na mocnou refrénovou vlnu, je jako dechberoucí emocionální tsunami. Jasně, neodpustili si synthpopové odkazy (Life Is A Fear, Our Love, která je jako nějaká falzetová zdravice a pocta Soft Cell, nebo co). All The Kings je pitoreskní už v tom, že frázuje skoro jako Jethro Tull, což je samo o sobě bizarní a určitě nechtěné. Za dva majestátní a zároveň zranitelně niterné vrcholy považuju plíživou The Law (opět vypomáhající Rachel Goswell a basová linka jak od New Order) a ještě intimnější At All Cost. Miluju hudbu, jež evokuje film. Jen výjimečně se povede dokončit vyváženou skrumáž songů, která je schopna vyvolat v mysli neexistující příběh, má jako bonus schopnost vás vtáhnout do abstraktního děje a udělat z vás jeho ústřední postavu. Blbě se z toho vyskakuje. In Dreams takovou deskou je. Jsem omráčen její cinematickou náladou a nechce se mi ani trochu zpátky do ploché reality.