-
Uznávaný americký alternativní folkař potvrdil svou výjimečnost i poměrně složitou hudební osobnost.
text Jarda Konáš
foto profimedia
Sufjan Stevens
Pár minut a je to v háji
2
naživo
1
-
Admiralspalast,
Berlín 17. 9. 2015
Ten večer začal skvěle. Nevděčné role předskokanky se ujala mladá Kanaďanka Basia Bulat, křehká, nenápadná, ale publikum si podmanila téměř okamžitě. Její hudba vychází z tradiční americké country, ale zároveň používá moderní prvky i netradiční nástroje, jako jsou loopery či autoharfa. Navíc má kouzelný hlas. Není vůbec vyloučeno, že se za pár let do Evropy vrátí už jako uznávaná zástupkyně zaocenánské indiefolkové scény.
Jakmile nastoupil na pódium Sufjan Stevens, stačilo pár taktů, aby si sál omotal kolem prstu. Zasloužil se o to fantastický zvuk, ale především Stevensova tvorba a jeho šeptavý projev, který v divadelním sále působil ještě intimněji než na deskách. Velkou roli taky hrála scéna a osvětlovač, jehož nápaditá práce měla na okouzlujícím vyznění koncertu prakticky stejný podíl jako hudebníci na pódiu. Nemá cenu vypisovat, jaké písně Stevens hrál nebo co všechno promítal na plátno, důležité je, že první hodinu a čtvrt patřil koncert mezi to nejlepší, co jsem za hodně dlouhou dobu slyšel. Dalo se i pochopit, že Stevens vůbec nekomunikoval s publikem,
nechtěl prostě narušovat tu křehkou pavučinu písní. Jenže pak se něco zvrtlo.
Začalo to skladbou Blue Bucket Of Gold, jejíž instrumentální závěr se proměnil ve dvacetiminutové muzikantské honění trika. Marná sláva, Stevensova kapela nejsou Pink Floyd a publikum syntezátorovou lavinu, složenou z desítek a desítek jednotvárných taktů, nevydrželo. Někteří si začínali povídat, jiní šli na bar nebo rovnou do šatny. Stačí pár zatracených minut a celý večer budovaná atmosféra shoří jako papír. Přídavek už Stevens odehrál bez energie, jako kdyby chtěl co nejdřív do šatny. Kdo se těšil na jeho nejznámější píseň Chicago, ten ji sice na samotný konec dostal, ale znělo to, jako když vám otrávená kuchařka ve školní jídelně plácne knedlík do koprovky.
Těžko říct, čím to bylo a proč se to tak rychle zlomilo. Stevens není jednoduchá osobnost, ale taky nepatří mezi interprety, kteří za každou cenu potřebují dát přídavek s největší peckou. Znovu bych se na něj do Berlína nevydal, ale jestli se někdy zastaví třeba v Paláci Akropolis, půjdu rád. Už kvůli té nádherné scéně.
naživo
2
2
Předchozí článek:
Teepee, Václav Havelka III, Reublic of Two
Další článek:
Rapmasters