-
Busking
Ulice je škola
text JAROSLAV ŠPULÁK (PRÁVO)
Koncerty na ulici za sebou mají i hudebníci, kteří dnes už vystupují v klubech a je o ně zájem. Headliner proto některé oslovil, aby na staré časy zavzpomínali.
Hraním na ulici jsem začínal. Bylo to v Paříži. Naučil jsem se prvních pár akordů a šel na to. Později jsme jezdili s kamarádem z Manchesteru hrát do Prestonu k obchodnímu centru. Měli jsme spolu kapelu a ulice byla naše zkušebna. Jako kapela jsme pak hrávali po hospodách a klubech. Už tenkrát platilo, že abyste na ulici získali pozornost, nemělo smysl hrát moc vlastních věcí. Je třeba vsadit spíš na slavné písničky. Hraní na ulici mě bavilo, během jednoho odpoledne kolem vás projde celé sociální spektrum města. Byla to také škola zpěvu, protože bez mikrofonu je potřeba oslovit i někoho, kdo je padesát metrů od vás. Naštěstí jsem to ale nemusel nikdy dělat pro peníze. Za to, co jsme vydělali, jsme si pak koupili nové struny a láhev vína. Když se zadařilo víc, šli jsme do hospody. Dělal jsem to od svých šestnácti asi do dvaceti. Byla to hlavně skvělá hudební škola. V Praze jsem hrál také, i když málo. Teď už se k tomu vracím jen příležitostně. Když jsem na turné a potkám nějakého kamaráda, tak se jen tak z legrace vypravíme do parku a zahrajeme si spolu.
Hraní na ulici mám strašně rád, ale spíš v zahraničí. U nás jsem hrál jenom párkrát. Nedávno jsem na ulici potkal dívčí duo, dvojčata 20 Minutes a přidal jsem se k nim, protože jsem nemohl odolat. Hraní na ulici strašně obdivuju, mám rád třeba Thoma Artwaye, který také na ulici hrává. Také se mi líbí komunita lidí, kteří hraní na ulici provozují.
Za hraním na ulici vlastně stojí úspěšný nástup mé skupiny Kamelot. V roce 1990 se u nás ve velkém zavírala místa, kde jsme předtím hrávali. Z kulturních domů se stávaly prodejny koberců a podobně. Nebylo kde koncertovat, a tak jsme se sbalili, za první honorář za desku jsme koupili staré auto a odjeli do Curychu. Hráli jsme tam na náměstí, ale asi po čtvrt hodině nás zajistili policajti a řekli nám, že tam hrát nebudeme. Přesunuli jsme se tedy k obchodnímu centru Jumbo, hráli jsme a po nějakém čase za námi přišla holka, která se nás česky zeptala, jak si to představujeme a kde třeba budeme spát. My bezelstně řekli, že někde v lese ve spacáku, a ona odpověděla, že jsme se zbláznili, protože ve Švýcarsku jsou všechno soukromé pozemky a dostali bychom pokuty. Nakonec nás vzala k sobě domů, byla dítětem emigrantů z osmašedesátého, spřátelili jsme se s celou její rodinou a ona nám domluvila přes své kamarády vystoupení na pláži u Curyšského jezera. Přišlo dvě stě padesát lidí a my za ten večer vydělali tolik peněz, že se z nás stali v našich očích boháči. Domluvila nám ještě nějaké další koncerty a my si tam pak nakoupili kytary, oblečení, které u nás nebylo, komba, okované popruhy na kytaru, struny a podobně. Když jsme přijeli do Čech, lidé z toho, jak jsme vybavení a oblečení, málem zešíleli. Všímali si nás víc nejenom diváci, ale i vydavatelé. V té době mě začala hudba strašně bavit a měl jsem pocit, že chci něco svými písněmi říct a dokázat. Nakoplo nás to a šli jsme nahoru.
V roce 2004 jsme s bratrem odjeli potloukat se tři týdny po Irsku. Rozhodli jsme se vydělat si tam na živobytí pouličními vystoupeními, což pro nás bylo novum, protože hrát takto v Praze se v té době nesmělo. Nejdřív jsme se domnívali, že naše vlastní písničky zpívané v češtině nebudou Iry zajímat. Opak byl ale pravdou a zájem o naši tvorbu byl velký. V Irsku jsem už hrál například první verzi skladby Listopad. Původně byla napsána v angličtině, text vznikl tam a dostal název Red Light. Když jsem se vrátil domů a hrát se už mohlo, začal jsem s tím i u nás. Později mi to možná pomohlo zachránit život i rodinu, protože mi hraní na ulici vydělávalo peníze na živobytí. V roce 2011 to totiž byl můj jediný zdroj příjmu, byť jsem byl v té době zaměstnaný. Řízením osudu mi však byla odepřena výplata, a tak jsem po práci chodil vydělávat peníze s kytarou pod širé nebe. Dokázal jsem získat tři, čtyři stovky za hodinu. Z té doby pochází inspirace k písničce Nebe nad Prahou.
Když jsem byl mladý, trochu jsem to zkoušel. Měl jsem akustickou kytaru a v Berkeley v Kalifornii jsem hrával na ulici. Nikdy jsem moc nevydělal. Někteří lidé jsou v tom ale opravdu dobří. Užívají si to. Myslím, že hodně pomáhá, když máte skvělý hlas. To lidé chtějí poslouchat. Já ale moc dobrý zpěvák nejsem, proto bylo těžké s těmi lepšími soupeřit. Hrál jsem rockové hity té doby. Když se za tím ohlédnu, vlastně jsem si to moc neužíval.
Ulice byla naše zkušebna
James Harries
Raději v zahraničí
Voxel
Nebylo kde koncertovat
Roman Horký, Kamelot
Zachránilo mi to rodinu
Jindra Polák, Jelen
Nikdy jsem moc nevydělal
Joe Satriani
Foto: Titulka – Shutterstock, James Harries – Markéta Bendová, Voxel – Tomáš Třeštík, Roman Horký – Archiv kapely Kamelot, Jindra Polák – Jan Zeman, Joe Satriani – Mania Promotion
1
1
fenomén 2/2
Předchozí článek:
Busking
Další článek:
Michal Ambrož