text Antonín Kocábek

foto Jiří Antalovský

Zdeněk Svěrák i skladatel Jaroslav Uhlíř mu vtiskli geniální jednoduchost, a jak to bývá běžné, s tím, že by se z něj stal nějaký hit, příliš nepočítali. Původně naopak měli obavy, aby nebyly verše chápány jako přílišná moralita a snaha poučovat diváka.

Protekční skladatel

Svěrák s Uhlířem tou dobou společně psali písničky už dlouhá léta. Jejich první filmovou spoluprací však byl až dnes kultovní snímek Ať žijí duchové, v němž Svěrák Uhlíře poprvé doporučil režiséru Lipskému. „V tom filmu byla hlavně spousta písniček. To jsem uměl. Ale pak přišla scénická muzika, a to byla strašná soda,“ vzpomíná po letech Uhlíř. „I Svěrák pak starostlivě chodil a omlouval se, že mě do toho uvrtal. Pan režisér mě navíc tehdy myslím bral ještě hlavně jako protekčního fracka, kterého mu Svěrák podstrčil.“

Režisér Uhlířovi zjevně příliš nedůvěřoval a poměrně dost mu to dával znát. „Říkal mi: Pane Uhlíř – je to dětský film. Všechno se tou hudbou musí ukázat. Když například někomu spadne hlava, musí zaznít třeba činel. Takže jsem musel natočit asi sto úryvků muziky,“ vzpomíná Uhlíř. Dnes ovšem uznává, že tvrdá škola byla to nejlepší, co ho mohlo potkat. Když potom spolupracoval s dalšími, méně zkušenými tvůrci, opakovaně se mu zkušenosti hodily a mnohdy i on učil je.

„U scénické hudby je nejdůležitější, že nesmí vadit. Má jen dokreslovat, posilovat náladu.

Není divu, že z ní byla dobrá předloha pro film Oldřicha Lipského, který vznikl v době, kdy ještě filmaři příliš nekalkulovali s tím, aby jejich snímky byly akceptovatelné pro všechny věkové kategorie – tu vlastnost mají Tři veteráni spíš jako bonus. A podobné je to i s titulní písní.

Zdánlivě se jeví jako nekomplikovaný kramářský popěvek. Přesně takový, o kterém každý textař ví, jak je těžké ho napsat, aby nepůsobil strojeně a křečovitě, ale naopak zcela přirozeně. Autor (a zároveň scenárista filmu)

Tři veteráni, tedy Pankrác, Servác a Bimbác, se zrodili v hlavě Jana Wericha a pohádka o jejich setkání s kouzelnými skřítky, kteří se rozhodli jim trochu pomoci s vlastní morálkou, se nachází v knížce pohádek Fimfárum. Na rozdíl od jiných Werichových příběhů, které hýří originalitou, má ovšem základní zápletku celkem známou už z minulosti. Přesto je typickou pohádkou, nadčasovou hlavně tím, že je jasně srozumitelná dětem, ale přesto na dospělé nepůsobí infantilně.

z televizní pohádky Princové jsou na draka jsou dnes populární podobně jako ty z Ať žijí duchové. Další důležitou filmovou spoluprací tria Lipský – Svěrák – Uhlíř se ale pak stali právě Tři veteráni.

Uhlíř na těžce získanou zkušenost nezapomněl. „Řekl jsem si, že chybu už nesmím opakovat a že tentokrát budu naopak velmi střídmý. Titulní písnička vznikla přímo pro film, na Svěrákův text. A hudba je to natolik výrazná, že se mi zalíbilo ji různě variovat. Je v tom filmu doslova všude, v mnoha různých podobách. Občas až trochu drze. Třeba ve scéně, kdy na sebe míří dělem, ten motiv hraje v moll, temně a pomalu. A pan režisér Lipský najednou začal jásat: Vidíte, že to jde! Tehdy jsem si teprve uvědomil, jak to funguje, a říkal si, že jsem blbec, proč jsem se s tím minule tak patlal. Vždyť jsem ten film tím množstvím hudby úplně zmasakroval, jen kvůli zbytečné pečlivosti,“ vzpomíná Jaroslav Uhlíř.

Rapper z pohádky

Filmovou písničku Není nutno zpívají opravdu herci Rudolf Hrušínský, Petr Čepek a Josef Somr. I oni svým naturelem přispěli k tomu, že vyznívá naprosto přirozeně, a ačkoli se u toho pro přítomné děti různě pitvoří a úmyslně „přehrávají“, přesto to v pohádkovém finále neskřípe.

Jaroslav Uhlíř si každopádně tentokrát vysloužil režisérovo uznání. „Oldřich Lipský byl hudbou k Třem veteránům tak nadšen, že nás pak se Zdeňkem Svěrákem mezi

Se Svěrákem však spolupracovali dál. Úspěchu komedie Vrchní, prchni! pomohla i melancholická skladba Severní vítr, písničky

Zatímco písnička musí vyčnívat. Písničce navíc pomůže vizuální ztvárnění. To jsem u filmu Ať žijí duchové ještě netušil, takže jsem si dával na scénické hudbě hodně záležet, aby byla pestrá, a každou smyčku jsem psal jinou. Třeba trpasličí muzika, kterou později otextoval Svěrák pro skupinu Plavci. V té je celkem silný základní motiv, ale mně to nestačilo, a ještě jsem dopsal takovou rychlou gradovanou pasáž ve finále, která je úplně zbytečná. Dnes bych to už neudělal,“ konstatuje Uhlíř.

Maturita tvrdé školy

Ve filmu bylo tolik hudebních motivů, že to udivilo i dirigenta Štěpána Koníčka. Jaroslav Uhlíř ho doslova zaplavoval dalšími a dalšími partiturami, zásadně nesahal k repeticím, které jsou ve filmové hudbě běžné, ale znovu a znovu psal další pasáže hudby. Lipského tím ovšem příliš nepřesvědčil.

Vánocemi a Silvestrem pozval domů a navrhl nám, abychom napsali muzikál. To, že k tomu pak nedošlo, už je jiná věc, ale ta pocta, že nás pozval k sobě domů a že už mě nebere jako protekčního, mě těší dodnes,“ říká autor hudby.

Ačkoli je základní melodie písně kolovrátkovou parafrází hrací skříně na kliku čili flašinetu, nahraná byla na syntezátor. I samotnému skladateli se jednoduchý hudební motiv zalíbil natolik, že ho nakonec nechal znít mnohem déle, než původně plánoval. Plný zvuk orchestru se tedy ve skladbě rozvine až mnohem později.

Hercův šok

Film byl úspěšný, ale po určitou dobu nic nenasvědčovalo tomu, že by titulní píseň mohla fungovat i samostatně, bez vizuálního ztvárnění a komediálního talentu jejích interpretů. Objevila se nicméně na vydaném výběru písní z barrandovských filmů. „Když jsem to tehdy tlumočil Petru Čepkovi, zajímal se, kdo to nazpíval,“ směje se Uhlíř. „A když jsem mu řekl, že no přece vy, tedy že to je v té filmové verzi, byl úplně zděšený: To přece není možný! Jenže, zůstala v tom ta pravda. Občas s nadsázkou říkám, že Hrušínský byl v téhle písni první rapper u nás.

I navzdory tomuto vydání Svěrák s Uhlířem, kteří později začali dělat svá pásma pro děti Hodina zpěvu, stále nevěřili, že by píseň mohl někdo vnímat jako hit. „Až pak mi říkal jeden dramaturg v Rozhlase, abychom to natočili, že to bude šlágr. Pak

jsme to udělali a zjistili, že měl pravdu,“ uzavírá Uhlíř lakonicky své vzpomínání. Písnička v podání autorů a dětského sboru vyšla devět let po své premiéře filmu. Dnes patří v repertoáru dvojice k nejznámějším a občas na ni lze narazit v až neuvěřitelně podivuhodných verzích.