-
The Libertines
Prokletí básníci Albionu
text Ondřej Čížek
foto universal music
6
comeback
1
-
Pohleďte na kapelu, která nejprve jedné generaci ve správný čas na správném místě poskytla únik do smyšlené říše, aby se vzápětí sama pohřbila zaživa a pár let vyčkávala na vhodný okamžik ke zdařilému, ale palčivému návratu. V hlavních rolích Peter Doherty, Carl Barât a jejich hymny o ne tak úplně (z)ničeném mládí.
Kouzlo a příběh. To jsou přesně ty dvě věci, které The Libertines, na rozdíl od drtivé většiny britských kytar, které se v předměstských garážích znovu rozezněly na samém počátku nového tisíciletí, nepostrádají ani v nejmenším. K pochopení alchymie jako názorný příklad berte živá vystoupení, klidně i jejich záznamy. Časopis Filter kdysi vyřkl skvostně trefný ortel, že koncerty Arctic Monkeys mají nádech pouličních nepokojů, vystoupení The Libertines se zase vezou na vlně hospodského pábitelství. Stage je najednou jako studentský obývák. Nechybí lahve od vína, cigarety, na programu je vzájemné popichování, vtípky, dlouhé pauzy mezi písničkami, ukázkový flegmatismus i přirozená radost z bytí před naslouchající masou.
Jako by těm čtyřem pomateným vypravěčům na pódiu bylo absolutně jedno, že stojí před šedesáti-tisícovým davem v Hyde Parku. Jako by byli stále duchem ve zmíněném obýváku, v dospěláckém (nikoli studentském a také stále ještě ne tak úplně dospělém) bytě v Londýně, jemuž již od dob hraní prvních guerillových koncertů přezdívali The Albion Rooms.
Vysněná Anglie
Živá magie The Libertines nikdy nespočívala v soustředěně odehraných koncertech koncipovaných jako cizelovaná show, jako spíš v neučesaných performancích levitujících někde mezi utrženou drogovou euforií a nevyzpytatelnou kocovinou. Se všemi spontánními
6
comeback
2
-
Jen málo se ví, že Pete Doherty je synem vojáka z povolání
vrcholy i strmými pády, které (jejich) publikum snadno přijímá. Stoupá a padá s nimi.
Pokud se na raných koncertech Oasis velikášsky oslavovaly zbourané sny, věčné touhy, neohrabanost i hrdost dělnické třídy, vystoupení The Libertines spíš skrze mladickou zuřivost i ledabylost tvarovali vlastní mikrosvět, do něhož přitom nechali otevřené dveře každému, kdo se cítil, nebo se minimálně chtěl cítit, obdobně jako oni sami – tedy absolutně svobodně, nezávisle na místě, čase, komkoli, čemkoli. Dorian Lynskey to ve svém textu pro The Guardian vystihuje, když píše, že kapela velmi nenásilně a intuitivně mladé posluchače spojovala nejenom muzikou samotnou, ale rovněž vlastním imaginárním královstvím, Albionem, jak zní prastaré
pojmenování Anglie. Neboli snovou představou o znovuobjevovaném prostoru, jehož atmosféra kličkuje mezi kvalitním sitcomem a groteskním divadlem a v němž je dostatek místa pro sdílení radosti, smutku i naprostých zhýralostí.
Muž z jiného století
Lynskey naráží na to, že taková láska k anachronismu pochází právě od Dohertyho, který je v britském po(d)vědomí zapsán jako senzitivní i dryáčnický bard i jako těžce zlomená feťácká troska, tedy v podstatě stejně jako před ním Kurt Cobain. Doherty, syn vojáka z povolání, ji přitom nejspíš našel během svého dětství prožitém v kasárnách v Německu
6
comeback
3
-
Jako by těm čtyřem pomateným vypravěčům na pódiu bylo absolutně jedno, že stojí před šedesátitisícovým davem v Hyde Parku
a později i na Kypru. Je logické, že snílkovství nadaného básníka a pozdějšího studenta anglické literatury našlo oporu u divadelně založeného a celkově temperamentnějšího Carla Barâta, jemuž se v těle od narození ladně mísí ruská, francouzská i polská krev.
Těžko říct, zda tihle dva impulzivci a narcisové, kteří kdysi společně hráli imaginárním davům a snili při tom o plnohodnotné rockové slávě, vůbec tušili, že po roce 2000 skutečně vyšlou do světa dvě klíčové generační výpovědi, nicméně jejich skálopevné přátelství následně nekompromisně zboří vztek, vyhoření a zejména divoké heroinové laviny.
Ti, co zabili britpop
Psal jsem, že tajemství úspěchu v jejich případě spočívalo v přirozené image zhýralého, přitom romantického gangu, který celé jedné generaci nabídl únik do bezčasí. Svou zásadní roli tady opět ale sehrává i celospolečenský kontext. Rodící se The Libertines totiž o globálním úspěchu sní v druhé půlce devadesátých let, tedy v době, kdy labouristé poprvé po osmnácti letech vítězí ve volbách a do premiérského křesla usedá v téhle době ještě spíš milovaný Tony Blair, nejmladší britský premiér od počátku devatenáctého století. Paradoxem je, že Blair je sám bývalý univerzitní hudebník a především skalní fanoušek britpopu, který přitom v době Blairova strmého vzestupu umírá víceméně bolestivou smrtí.
Konkrétně je to tak, že Oasis sami páchají sebevraždu vydáním otupěle megalomanské
V roce 2001 pak přichází očekávaný převrat. The Strokes s nadčasovou lehkostí velí návrat k surovějšímu zvuku, k půvabu přímočarých výpovědí a ke streetové nepřikrášlenosti. A kdokoli, kdo v té době chce hýbat s alternativními hitparádami, musí (nebo spíše touží) je nenuceně i zaslepeně následovat. The Libertines jsou přes veškerého ducha Albionu zkrátka a dobře „obětí“ i jednou z ústředních vlajkových lodí garážového revivalu, který dle všech popkulturních zákonitostí přijít jednoduše měl a musel. Mimochodem, Tony Blair po 11. září zpočátku shovívavě, později výrazně podporuje Bushovo tažení do Aghánistánu, The Libertines v roce 2002 vydávají
desky Be Here Now, Blur potemňují na kocovinovém eponymním albu a Radiohead vydávají triumf s názvem OK Computer, s nímž všem skomírajícím i novým kapelám velkoryse ukazují hudební směr, kterým se ale oni sami později zarputile odmítnou vydat.
6
comeback
4
-
Libertines se podivují masovému zájmu, který jejich comeback vzbudil
první nakopávací epizodu své únikové trilogie s názvem Up the Bracket. Její obal je fotografickou momentkou z demonstrace v Argentině, v níž v té samé době vrcholí velká hospodářská krize.
Sbohem, Albione
Zajímavé je, nakolik se Doherty s Barâtem dnes podivují masovému zájmu o jejich opatrně chystaný comeback, který ve výsledku znamená třetí studiové album a celosvětové tour, jež minimálně v Británii zahrnuje primárně vystoupení ve velkých halách. Překvapeně mluví o vyprodaných koncertech, Barât o comebacku básní jako o pocitu, kdy
se vrátíte do pařížského bytu, kam nikdo nevkročil od roku 1910, a vy přitom vše najdete v pořádku, totálně zaprášené, ale na tom samém místě.
Ať už zmrtvýchvstání téhle dandyovské sebranky nakonec dopadne jakkoli, jisté je, že aktuální deskou Anthems For Doomed Youth svým způsobem dokonale uzavírají samotnou trilogii. Na jedné straně je to až překvapivě vyspělá nahrávka, na níž kapela zní sice stále krásně neurvale, přitom ale nebývale kompaktně. Na té druhé hořkosladká labutí píseň a důkaz, že starý dobrý Albion už je nenávratně pryč. Možná je to správně, možná vůbec, nicméně The Libertines by měli definitivně skončit přesně teď. Lepší chvíle a lepší časy už nepřijdou.
6
comeback
5
-
Nejhorší videa
Není sporu o tom, že The Libertines mají vskutku mizerné videoklipy. Možná právě ale přesně v téhle upřímnosti tkví ono kouzlo estetiky DIY, které kapelu obklopuje od jejího počátku.
6
comeback
6
Předchozí článek:
Hurts
Další článek:
Hurts