-
film
Dokument o frontmanovi Psích vojáků přináší na plátna cenný příběh z tuzemského undergroundu. Vidět by ho měli nejen fanoušci Filipa Topola.
Filip Topol neznámý
text honza vedral
foto aerofilms
1
1
Topol je tu náhle víc než zašlou omalovánkou z deníčků vlastních fanynek
Takovej barevnej vocas letící komety
Režie: Václav Kučera
V kinech od: 24. září 2015
Široce rozkročen mezi zakouřenými kluby a tisíci rozbitými lahvemi a milovanou sbírkou opery a klasiky je Topol náhle víc než zašlou omalovánkou z deníčků vlastních fanynek. Jeho nezpochybnitelnému tvůrčímu a interpretačnímu nadání dává film rozměr lidskosti. Stačí pozorovat tu lehkost, s jakou Topol, který svůj první koncert odehrál u Václava Havla na Hrádečku a pubertu i kvůli tomu strávil po fízlárnách, z nichž si kreslil výjevy do skicáku, přiznává, že chtěl hlavně hrát, a ne se schovávat po disidentských sklepech. A jak ho to samé po sametové revoltě vede do takřka sebedestruktivní spirály v touze zalíbit se nebo se umělecky vyjádřit.
Kučerovi se daří vyprávět poměrně strhující životní příběh Filipa Topola, ale – což je u hudebního snímku těžší disciplína – navíc se mu ho povedlo vybalancovat s neobyčejnou muzikou, kterou Psí vojáci hráli. A která je z globálního hlediska dodnes unikátní, i když často těžko pochopitelná. Díky použité hudbě, způsobu jejího dramaturgického zařazení, ale i citacím z Topolových deníkových knih Mně 13 a Karla Klenotníka cesta na Korsiku není Takovej barevnej vocas letící komety pouze dokumentem o někom slavném. Řada věcí tu zůstává nedořečena – o Topolově smrti nepadne ani slovo, u zpovídaných osobností chybí titulky se jménem. Ale jsou to jen nepodstatné detaily. Protože to důležité je, že jde o unikátní a poctivý dokumentární snímek, v němž Filip Topol alespoň na hodinu a půl znovu umělecky ožívá. A který umí dojmout, rozesmát, překvapit i rozechvět jako někdejší koncerty Psích vojáků.
V rozhovoru v minulém Headlineru se dlouhodobý manažer Psích vojáků a producent snímku Takovej barevnej vocas letící komety Romek Hanzlík nechal slyšet, že chce dokumentem dokončit poslední větu o Filipu Topolovi. Snímku, pod kterým je jako režisér podepsaný Václav Kučera, se ale daří víc. Kromě neobvyklého příběhu ryzího muzikanta vystihuje podivnou mimochodnost české populární hudby, které se po hřbetě prošli úředníci normalizace a estébáci.
Zejména začátky Psích Vojáků a vášeň Filipa Topola pro klavír totiž snímek zobrazuje neuvěřitelně plasticky, jednak díky unikátním dobovým záběrům, ale také podle poměrně otevřené a neidealizující zpovědi spisovatele Jáchyma Topola, který v jednu chvíli pronese zásadní větu, že nikdy neznal nikoho tak posedlého předmětem své práce, jako byli jeho bratr a otec.
Filip Topol není ve filmu jen tím známým, dlouholetým symbolem tuzemského undergroundu, alternativní scény a kulturního vzdoru proti komunistickému režimu, tím démonem, který hraje, až mu z prstů stříká krev, po klavíru běhá nohama a extaticky a zcela nestřízlivě tříská přímo do strun. Snímek, který je sestaven ze starých záběrů, dobových rozhovorů s ním i nových s jeho blízkými, jej představuje i jako typického ješitného, náladového, slávou opojeného a sebou samým posedlého umělce, který se vším svým intelektuálním nadhledem žil pro pozornost a uznání.
Předchozí článek:
007 skladeb, které musíte slyšet
Další článek:
Adele