Hudební časopis zdarma ke stažení

App Store Google Play

Novinky

Co se děje

Redakční tipy

Headparáda

Ve studiu

5 otázek pro Skyline

Co poslouchá...

Iva Pazderková

Čerstvé (z)boží

20 Minutes

Headliner 1/3

Tata Bojs

Headliner 2/3

Tata Bojs

Headliner 3/3

Tata Bojs

Téma 1/2

Mladí a debilní?

Téma 2/2

7 milionových klipů

Rozhovor

Editors

En Face

Chris Cornell

Tajemství

Odmaskování

Téma 1/2

Bára Poláková

Téma 2/2

Jan P. Muchow

Retro

Rod Stewart

TOP

6 nej Lany Del Rey

Fenomén 1/2

Busking

Fenomén 2/2

Busking

Rozhovor

Michal Ambrož

Art

7 nejlepších vědeckých obalů

Headliner 1/2

Hurts

Comeback

The Libertines

Headliner 2/2

Hurts

Tip

Struny podzimu

TOP

10 nenáviděných dětí

Rozhovor

Richard Müller

TOP

Richard Müller

Story

Soak

Čerstvé (z)boží

WLW8

Rozhovor

Joe Satriani

Story

John Newman

Rozhovor

Jim Adkins

Seriál

Wohnout vs. Vypsaná fiXa III

Obrazem 1/6

Hudební léto 2015

Obrazem 2/6

Jan Nožička

Obrazem 3/6

Adam Hencze

Obrazem 4/6

Kryštof Kalina

Obrazem 5/6

jakub Macháček

Obrazem 6/6

Petr Klapper

Rozhovor

Jaroslav Uhlíř

Songstory

Jaroslav Uhlíř

Čerstvé (z)boží

Apollinaire

Enface

Disclosure

Rozhovor

No Name

Insider

Štěpán Suchochleb

Test

H-D Kvíz

Story

Vendula Kašpárková

TOP

007 skladeb, které musíte slyšet

Film

Filip Topol neznámý

Ženský element

Adele

Televize

Videorama

Kalendárium

Památné dny

Hip Hop

Elementy ulice

Klasika

Teď vážně

Folk

Bez cancáku

Mluvené slovo

Vyprávěj

Hard & heavy

Ocelové srdce

Jazz a blues

Bluesbar

Indie

Ty kytary!

Alternativa

Kroky podzem

EDM 1/2

MDMA

Odjinud

Mimochodem

Recenze měsíce

New Order

Recenze

15. 10.

Recenze 1/2

1. 10.

Recenze 2/2

1. 10.

  •  
     
     
     

    11

    recenze

    1

  • zpet

    Leona Lewis

    I Am

     

    Thunder

    Jen hlas nestačí

    Leona Lewis je na nové desce stejná jako na všech předešlých.

    Leona Lewis musí dělat opravdovou radost všem příznivcům stagnace. Od debutu Spirit z roku 2007 je totiž její tvorba prakticky neměnná. Ačkoli, to bychom jí křivdili – změna se koná, ale spíše po aranžérské stránce. Zatímco na prvním a částečně i na druhém albu se jí dařilo psát celkem příjemné popové skladby, na třetí řadovce Glassheart začala do hudby procpávat stále více otravné mainstreamové elektroniky. Je škoda, že zpěvačka obdařená tak skvělou barvou hlasu i rozsahem podléhá vlivu hlavního proudu. Není to však úkaz nikterak ojedinělý. Podobně se nechala stáhnout i Christina Agui­lera, která deskou Bionic bez skrupulí zamávala svému vrcholnému soulovému období.

    Zásadní problém však netkví v tom, že by Leona Lewis přimíchala do osvědčeného receptu trochu elektra, ale v tom, že její tvorba je obecně dost plochá a přímočará. Obzvlášť v popu je důležité přijít se silnými hitovými melodiemi. A právě ty desce I Am chybí mnohem markantněji než jejím předchůdcům. Posluchači se sice do sytosti nabaží Leonina hlasu, ale ten sám o sobě už celou desku neutáhne. Výsledkem je tak rozblemcaná a otravná nuda, což je v popu smrtelná kombinace.

    Michael Švarc

    text

     

    1. Thunder

    2. Fire Under My Feet

    3. You Knew Me When

    4. I Am

    5. Ladders

    6. The Essence of Me

    7. I Got You

    8. Power

    9. Another Love Song

    10. Thank You

     
     
     

    11

    recenze

    2

     
     
  • zpet

    A-ha

    Cast In Steel

     

    Under The Makeup

    Tak jsme hráli kdysi

    Unavená kapela A-ha vzpomíná na lepší časy a vzbuzuje otázku, zda měl comeback smysl.

    Deska Foot Of The Mountain z roku 2009 měla být poslední. Tvrdili to členové, smířili se s tím fanoušci, tisk se kvůli tomu o A-ha zajímal trochu víc, než kolik prostoru by jinak kapele věnoval. Přesto se tak nestalo a norská trojice letos ohlásila ještě jeden comeback, tentokrát předem narýsovaný na dva roky na ose nahrávání – studio – turné a pak (údajně doopravdy) šlus.

    Inu, proč ne, na hudbu není nikdo příliš starý, a pokud si z ní fanoušci stále mají co vzít, je to rozumný krok. Jenže A-ha na novince nabízí jen unavený synthpop a působí smutně jako žena, která si po čase chtěla vyzkoušet oblíbené šaty a místo toho si před zrcadlem počítá vrásky.

    Ne že by to kapele nešlo, stále umí složit důstojný melancholický synthpop jako v případě úvodní Cast In Steel nebo Mythomania, jenže většina desky zní spíš jako béčka z osmdesátých let. Nikoli po tvůrčí, ale i technické stránce. Někdo v tom uvidí chybu postprodukce, jiný určitou tvůrčí smyčku. Pravděpodobně však půjde o záměr, neboť se po více než čtvrt století do producentského křesla vrátil Alan Tarney, který kdysi kapele produkoval přelomový debut Hunting High And Low včetně hitu Take On Me. Marná sláva, co kdysi fungovalo na výbornou, dnes nenadchne. Nebylo by fér skupinu odepisovat, jak bylo řečeno výše, standard si drží. Jenže když se někdo dá s velkou pompou po šesti letech dohromady, aby ještě jednou projel svět, potřebuje k tomu trochu víc než jen ryze průměrnou desku.

    Jarda Konáš

    text

     
     

    1. Cast In Steel

    2. Under The Makeup

    3. The Wake

    4. Forest Fire

    5. Objects In The Mirror

    6. Door Ajar

    7. Living At The End Of The World

    8. Mythomania

    9. She‘s Humming A Tune

    10. Shadow Endeavors

    11. Giving Up The Ghost

    12. Goodbye Thompson

     
     

    11

    recenze

    3

     
     
  • zpet

    Miley Cyrus

    Her Dead Petz

     

    Dooo It!

    Nepovedený experiment

    Na nové studiovce zlobivé hvězdy je zajímavější pozadí než obsah.

    Miley Cyrus o projektu Her Dead Petz mluvila dlouho. Práce na něm začaly údajně před vydáním poslední desky Bangerz a na letošních cenách MTV prohlásila, že na něm může dělat klidně ještě pět let. Cokoli ostatního ale pečlivě tutlala, takže vydání desky proběhlo v tichosti a začalo poutat pozornost až zpětně. Můžeme to brát jako marketing, jako svéráz stále sebevědomější interpretky nebo třeba obyčejný pokus zkusit něco jinak, jisté je jedno – deska je jeden velký experiment, ze kterého se ve výsledku radují asi jen sami autoři a pár podivínů, protože poslouchat se to moc nedá.

    Největším problémem je šílená stopáž, album trvá hodinu a půl. Aby člověk vydržel takovou nálož, musí jít o nahrávku s pečlivým konceptem, což Her Dead Petz nemá. Je to prostě jen kolosální sbírka pětiminutových skladeb v pomalém tempu, ve kterých se člověk začne ztrácet po půl hodině a dál už zmateně pokukuje po přehrávači, jestli to nejede znova. Miley Cyrus si chtěla zkusit dream pop, spojila síly s psychedelickým rockerem Waynem Coynem z The Flaming Lips, ale výsledek je takový nemastný neslaný experiment pamatující na konvenční hranice středního proudu.

    Jistě, najdeme zde skutečně kvalitní pop, jako je skladba Bang Me Box nebo ideální singl pro zpěvaččiny provokace Dooo It!, ale celé je to zavalené dalšími osmdesáti minutami unavených syntezátorů a automatických bubeníků. Osobně si myslím, že kdyby vybrala nejlepších pět skladeb a vydala je jen na EP, hodně lidí to posadí na zadek. Tak, jak je deska venku, ji asi zvládne poslouchat málokdo, navíc některé skladby působí vyloženě účelně a prázdně – žánr, do kterého se pustila, opravdu nestojí jen na klávesách zmáčknutých na dlouhé takty. Jako experiment dobré, prvotní efekt vynikající, ale ostatním dreampopovým hudebníkům Cyrus pořád kouká na záda. Mírně řečeno.

    Jarda Konáš

    text

     

    1. Dooo It!

    2. Karen Don‘t Be Sad

    3. The Floyd Song (Sunrise)

    4. Something About Space Dude

    5. Space Boots

    6. Fuckin Fucked Up

    7. BB Talk

    8. Fweaky

    9. Bang Me Box

    10. Milky Milky Milk

    11. Slab Of Butter (Scorpion)

    12. I‘m So Drunk

    13. I Forgive Yiew

    14. I Get So Scared

    15. Lighter

    16. Tangerine

    17. Tiger Dreams

    18. Cyrus Skies

    19. Evil Is But A Shadow

    20. I Sun

    21. Miley Tibetan Bowlzzz

    22. Pablow The Blowfish

    23. Twinkle Song

     
     
     

    11

    recenze

    4

  • zpet

    Duran Duran

    Paper Gods

     

    Pressure Off

    Solidní zákusek

    Duran Duran úspěšně bojují s koloběhem času.

    Je to hodně retro, ale také to nabízí současný zvuk. Je to hodně pop, ale také důstojný pohrobek new wave. Duran Duran se před pár lety povedl comeback a nyní se snaží nespadnout z koně, což se jim daří. I když žádný zázrak nepřipravili.

    Deska Paper Gods je zkrátka jen jako ta zmrzlina na obalu, zákusek, který roky dobře znáte a seženete jej v každé maloměstské cukrárně, protože vyrobit ho není žádná věda. Nové skladby působí podobně, Duran Duran dělají to, co umí nejlépe – jednoduché písně se silnými refrény, omáčku už jim dodají producenti. Jak Nile Rodgers, tak Mark Ronson jsou na desce slyšet velmi dobře a výsledek jde víc na jejich účet než samotné kapely. Výběr lidí, které Duran Duran oslovili, tentokrát hraje obecně větší roli než u minulých desek a vyšel na výbornou. Kiesza v devadesátkové Last Night In The City je trefou do černého, stejně tak okamžitě zaujme spolupráce s kytaristou Johnem Frusciantem, kterou si Duran Duran překvapivě nechali až na závěr alba.

    Pět let od poslední studiovky je znát, že kapela evidentně měla spoustu materiálu a nijak jím nešetří, Paper Gods trvá hodinu. Duran Duran se v singlech vrací do rádií a v instrumentálně rozmáchlejších skladbách zase k synthpopovým kořenům. Pokud tento žánr máte rádi, deska vás potěší. Ostatním nabízí alespoň obraz kapely padesátníků, kteří odmítají stárnout. A má to dobrý konec.

    Jarda Konáš

    text

     

    1. Paper Gods

    2. Last Night In The City

    3. You Kill Me With Silence

    4. Pressure Off

    5. Face For Today

    6. Danceophobia

    7. What Are The Chances?

    8. Sunset Garage

    9. Change The Skyline

    10. Butterfly Girl

    11. Only In Dreams

    12. The Universe Alone

     
     
     

    11

    recenze

    5

     
     
  • zpet

    Defeater

    Abandoned

     

    Spared in Hell

    Příliš monotónnosti





    Nová deska Defeateru je víc než dobrá, jen by se měla poslouchat po částech.



    Bostonská melodic hardcorová kapela Defeater přichází po dvou letech s novým albem. Deska se jmenuje Abandoned a je plná ztrápených výkřiků do tmy, jež se mísí s ponurým kytarovým vybrnkáváním a hlubokým, úderným zvukem bicích nástrojů. Zároveň je však z alba cítit určitá odvážnost a poetičnost, která je pro Defeater typická.
Jestliže sledujete dění okolo Defeateru, tak vám nejspíše neuniklo, že frontman Derek Archambault v předchozích letech bojoval s vážnou nemocí kyčlí, kterou se podařilo potlačit i díky dobročinné kampani, v níž se vybralo padesát tisíc dolarů na zpěvákovu operaci.

    V současnosti by už měl být Archambault v pořádku – a na desce je znát jeho znovunabytá energie.
Abandoned ale jako celek působí jednotvárně, někdy ani člověk nepostřehne, že začala nová píseň. Možná je to tím, že se na albu nenachází jediná akustická skladba, což je poměrně škoda, poněvadž v tom na starších deskách (viz Empty Days & Sleepless Nights) tkvělo jisté kouzlo schopnosti proložit vyřvanou zpověď procítěným a jemným písničkářstvím.

    I proto se po doposlouchání celé novinky možná budete mít chuť zabít, deska je totiž od první skladby (Contrition) až do poslední (Vice & Regret) temná a depresivní, což vás bude ke konci nejspíš i unavovat.

    Což neznamená, že by to byla špatná deska. Jejím tahounem je čtvrtý track Spared In Hell, za zmínku ale stojí i písně Divination a Atonement. Hned při prvotním poslechu je z ní slyšet ta stará známá hardcorová kapela, kterou má mnoho fanoušků v srdci; pomalé kytary Jakea Woodruffa a Jaye Maase, jež doplňuje svérázný scream Dereka Archambaulta. To v sobě prostě skrývá určité kouzlo. Velmi silnou stránkou nahrávky jsou texty, které jsou procítěné až do morku kosti a člověka z nich téměř mrazí.

    Archambault už dříve ukázal, že je výjimečně nadaný v psaní melancholických písní, jen by to neměl přehánět, aby následný počin nevypadal až moc ponuře. Sečteno a podtrženo: Abandoned je kvalitní album, jen příliš monotónní a pro zužitkování kvality by se nemělo zkonzumovat najednou.

    Martin Synek

    text

     
     

    1. Contrition

    2. Unanswered

    3. December 1943

    4. Spared in Hell

    5. Divination


    6. Borrowed & Blue

    7. Penance

    8. Remorse

    9. Pillar of Salt

    10. Atonement

    11. Vice & Regret

    12. Still & True

    13. Let Me Down

     
     

    11

    recenze

    6

     
     
  • zpet

    Chris Cornell

    Higher Truth

     

    Nearly Forgot My Broken Heart

    Bez rockové šťávy

    Chris Cornell vsadil na jednoduchost a akustickou jemnost.

    Zpěvák dnes už legendární grungeové kapely Sound­garden Chris Cornell se po šesti letech přihlásil s novým, v pořadí čtvrtým sólovým albem Higher Truth. Na velmi intimní a jemné desce s dvanácti písničkami spolupracoval pouze s producentem Brendanem O‘Brienem. Sám nahrál veškerou hudbu na mandolínu a akustickou kytaru, místo bicích se ve studiu použily jen elektronické loopy a perkuse.

    Jde o jeho první akustické rockové, místy až folk­rockové album, jež se opírá převážně o Cornellův charismatický hlas, jako vždy snadno rozpoznatelný, který se velmi příjemně poslouchá.

    Pilotní singl a zároveň otvírák Nearly Forgot My Broken Heart dokazuje, že si bravurní zpěvák dokáže poradit i s poněkud roztříštěnými aranžemi. Hned první track je zároveň jednou z nejsilnějších a instrumentálně nejbohatších skladeb na desce.

    Album nabízí i další výrazné skladby jako například Dead Wishes se silným textem o životě lidí bez domova na Floridě, baladický lovesong Josephine, Murderer of Blue Skies se silnými melodiemi nebo titulní Higher Truth, která by se dokonale vyjímala na nějakém filmovém soundtracku. Závěrečná Circling odkazuje ke klasické popové tvorbě.

    Celkově nahrávka působí vřele a srdečně, příjemně se poslouchá, je mírně melancholická, místy lehce depresivní, až na výjimky jí ale chybí odpovídající rockový říz. Její poslech vás nejprve uvrhne do splínu, aby vás postupně začal hřát u srdce, a na konci navodí pocit, že se můžete zhluboka nadechnout a všechno bude v pořádku.

    Prolnutí rockové hudby s prvky folku a altrockovou dynamikou se vyplatilo a Chris Cornell nabídl poměrně silnou a povznášející desku, i když trocha šťávy navíc by rozhodně neuškodila.

    Iva Boková

    text

     
     

    1. Nearly Forgot My Broken Heart

    2. Dead Wishes

    3. Worried Moon

    4. Before We Disappear

    5. Through the Window

    6. Josephine

    7. Murderer of Blue Skies

    8. Higher Truth

    9. Let Your Eyes Wander

    10. Only These Words

    11. Circling

     
     

    11

    recenze

    7

     
     
  • zpet

    David Gilmour

    Rattle That Lock

     

    Rattle That Lock

    Rock pro náročné

    Legendární kytarista na čtvrté sólovce připravil výborné menu hlavně svým věrným.

    David Gilmour opět vydává nový materiál a je to událost. Není se co divit, Rattle That Lock skvěle kombinuje dvě polohy. Ta první nabízí dobře známé pinkfloydovské zasněné pasáže a typickou rozmáchlou kytaru, druhá pak evokuje zakouřený bar, kam si Gilmour zajde sem tam zahrát blues pro pět a půl lidí. Ne že by to skutečně dělal, ale komorní bluesové kousky na Rattle That Lock zabírají výraznou část a oproti rockovějším singlům právě ony dodávají desce punc sólové intimity.

    Je vidět, že právě od skladby Rattle That Lock si Gilmour sliboval nejvíc. Jejími alternativními verzemi zaplácal tři čtvrtiny bonusového materiálu a doteď jde o jediný singl z desky, což nebývá moc častý jev s přihlédnutím k faktu, že skladba měla premiéru už před čtyřmi měsíci. Jde však o skvělou věc, která už na začátku alba starého fanouška přivítá s lišáckým mrkáním. Gilmour dělal vždycky hudbu pro náročné posluchače, ale na novince ji balí do milosrdnější kratší stopáže a nesnaží se zbořit hradby Jericha (což by staří „Floydi“ dokázali po několika taktech). Spíš v klidu sedí u krbu a zamyšleně hledí do knihy. A to doslova, neboť texty na nové desce odkazují ke klasické literatuře. Ostatně, jejich autorkou je spisovatelka a Gilmourova manželka Polly Samson, která pracovala už na předchozích dvou deskách Pink Floyd. Fandové britského artrocku a blues s koupí nemusí vůbec váhat, budou nadšeni. Ostatní by si měli před poslechem dát kafe, protože nezaujatému posluchači bude Gilmourův nový repertoár připadat jako lehce profesorský rock.

    Jarda Konáš

    text

     

    1. 5 A.M.

    2. Rattle That Lock

    3. Faces Of Stone

    4. A Boat Lies Waiting

    5. Dancing Right In Front Of Me

    6. In Any Tongue

    7. Beauty

    8. The Girl In The Yellow Dress

    9. Today

    10. And Then...

     
     
     

    11

    recenze

    8

     
     
  • zpet

    Public Image Ltd.

    What The World

    Needs Now

     

    Double Trouble

    Záchodový punk s grácií

    Nadčasová deska, na kterou neplatí žádná kritéria.

    P.I.L. jsou jako lexikon postpunkových kouzel. Pro lidstvo zásadní desky jako Metal Box a The Flowers od Romance by měly být zapečetěny v hermetické kapsuli a vystřeleny do vesmíru jako vzkaz všem cizím civilizacím, že my máme také svého invenčního „mimozemšťana“ Johna Lydona a jsme na něj hrdí. Dvě zmiňovaná alba totálně zamíchala kartami v průběhu postpunkové etapy a ovlivnila celou řadu zásadních kapel, které na konci milénia vehementně psaly novodobou historii hudební alternativy.

    Jedna z novějších desek Happy? zase poťouchle demonstrovala, že P.I.L. umí i chytlavý, dubem vyšperkovaný pop rock. A tak dál. Když si ale odgumujeme extravagantní personu vagabunda Johna Lydona s jeho teatrální nenapodobitelnou dikcí, zjistíme, že hudba samotná je na pozdních deskách povětšinou tristní a průměrná. Nejinak je tomu na jejich desátém albu What The World Needs Now. Startuje velmi ostře sarkastickou „instalatérskou“ Double Trouble s odsekávanou kytarou a Lydonem rapujícím, jako by byl v nějakém bizarním battlu se Sleaford Mods. V punkovém songu o rozbitém záchodě John Lydon ve svých téměř šedesáti letech hned na úvod demonstruje, že navzdory věku je to pořád ten otlemený spratek, který jako by škodolibě parodoval Sex Pistols.

    Vše následující pak jede podle téměř identického mustru. Songy strukturou dost připomínají poslední vydané album This P.I.L., protože proč taky vymýšlet nějaké nové fígle. V Betty Page Lydon deklamuje, pitvoří se, teatrálně protahuje a dodává další absurdní rozměr poměrně statické věci, aby v refrénu zpíval jako operetní verze Adriana T. Bella z The Prostitutes. C‘est la vie je divnocajdák, Spice of Choice má klasickou dubovou pachuť, což evokuje právě doby geniálního Metal Boxu. Big Blue Sky jde v kuchání psycho reggae ještě dál, a přitom to moc nebolí.

    Stejně jako tanečněji pojatá Shoom, která je vlastně fajn reminiscencí starých P.I.L. a, řekněme, Gang of Four. Ono je to vlastně skoro jedno, co za dramata a malé hudební války či bezvýznamné revoluce se odehrává pod Lydonem. Protože stejně jako třeba Mark E. Smith v The Fall nebo David Thomas v Pere Ubu je i John Lydon tím, který dává všem songům barvu, patos, křeč, vztek, sarkasmus, uvolněnost nebo divadelní přehrávání. A nejde ani tak o texty, ale o výraz a manýry, které inkorporuje do svého projevu od nepaměti a stále mu to jde dobře. What The World Needs Now je absolutně nadčasová deska ignorující žánry a je těžké ji hodnotit podle obecně platných kritérií. Přesto, nebo právě proto je i v roce 2015 zábavná a výživná pro toho, kdo je ochoten přistoupit na pravidla hry. Já jsem. Co vy?

     
     

    Kay Buriánek

    text

    1. Double Trouble

    2. Know Now

    3. Bettie Page

    4. C‘est La Vie

    5. Spice of Choice

    6. The One

    7. Big Blue Sky

    8. Whole Life Time

    9. I‘m Not Satisfied

    10. Corporate

    11. Shoom

     
     

    11

    recenze

    9

     
     
  • zpet

    The Dead Weather

    Dodge And Burn

     

    I Feel Love

    Zažít lásku jinak

    Setkání Alison Mosshart s Jackem Whitem bylo osudové. Nelze je nemilovat.

    Jack White je renesanční člověk. Měl se narodit do úplně jiné doby. Možná to je humanoid, kterého tu zapomněla nějaká intergalaktická flotila a prostě si jenom spletla století. Jeho osudové setkání s Alison Mosshart, která byla po zakonzervování The Kills tak trochu bezprizorní, se zdá být víc než inspirativní pro oba dva. Na Dodge And Burn naplno exploduje jejich společná vize rock ‘n’ rollu v garážovém retro overalu, který má ale takový dostatek vlastní invence, že skoro neodkazuje na žádné jiné současné kapely, znovuobjevující klasické postupy. Jestli na prvním albu občas prosakovaly „morellovské“ fígle a zdálo se to být spíš náhodnou evokací, tady je stopa jeho typického kytarového mučení jasně přiznaná, byť umně schovaná mezi typické Jackovo bordelaření s harmonizéry a octavery. Některé věci zní jako nadčasový střet vlivů Led Zep­pelin a Jima Hendrixe (hned úvodní I Feel Love), jinde je těžké zbavit se pachu The White Stripes. Let Me Through se celá poflakuje kolem metronomického riffu, který vzdáleně, ale dost neodbytně evokuje slavnou The Hardes Button To Button. Ani tentokrát nechybí idiotský Jackův rap ve stylu Beastie Boys v dvouvrstvé schizofrenní věci Three Dollar Hat. Je to tak pitomé, až je to geniální. Lose The Right je zase strukturou zparchantělé reggae s obrovským zvukem varhan a extatickou Alison, která ječí, jako by jí každou chvíli měla puknout hlava. Rough Detective je datem starší, už slyšená věc z roku 2013, tudíž žádné velké překvapení. Následující Open Up má tak ostrý kytarový riff, až teče krev. Tedy, tekla by, kdyby se Jack White rozhodl vdechnout desce Dodge And Burn pódiový život, což se, žel, v dohledné době zřejmě nestane.

    Be Still je klaustrofobická mantra o malé sestře Alison a působí jako hodně špatná zpráva. Mile Markers je další velké číslo desky s jejím deklamovaným odštěkáváním, o vzpomínkách na cestování od města k městu, hraní hotelových her a konzumování laciných jídel na odpočívadlech pro kamióny. Cop And Go je postavena na plíživém hypnotickém groovu, vzdáleně připomínajícímu Liquid Liquid, který rozkvete do velkého refrénu. Too Bad, to je černě černé a ještě černější srdce jejich temného příběhu. A my víme, jak ten příběh končí, kdo umřel a kdo zůstal naživu. Řekla nám to Alison. Závěrečná Impossible Winner je jak z jiné desky, z jiné galaxie. Po všech těch zvukových zlomyslnostech a cévkování šokuje až skoro soulovým vokálem a celá zní, jako by ji napsali Queen, nebo snad dokonce i Abba, pro nikdy nenatočenou bondovku. I Feel Love. Je to tak. Stačí se mrknout na jejich prezentaci skladby v Late Show Stephena Colberta a také se znovu zamilujete. Do uhrančivé divy Alison, která snad nikdy nevypadala líp, a samozřejmě i do celých The Dead Weather.

    Kay Buriánek

    text

     

    1. I Feel Love (Every Million Miles)

    2. Buzzkill(er)

    3. Let Me Through

    4. Three Dollar Hat

    5. Lose the Right

    6. Rough Detective

    7. Open Up (That‘s Enough)

    8. Be Still

    9. Mile Markers

    10. Cop and Go

    11. It‘s Just Too Bad

    12. Impossible Winner

     
     
     

    11

    recenze

    10

     
     
  • zpet

    Lana Del Rey

    Honeymoon

     

    High By the Beach

    Hudba k nebytí

    V atmosférickém hudebním světě Lany Del Rey nejsou zatím změny potřeba.

    Se svou čtvrtou deskou si zmalátnělá múza všech hipsterských zlomených snů Lana Del Rey pospíšila. Přestože vychází jen s ročním odstupem od alba Ultraviolence, slovo uspěchaná vás při jejím poslechu nenapadne. Hudebně totiž Lana Del Rey zůstává ve vicodinovém oparu atmosférických melodií, které se jako mlha vznáší od Hollywood Blvd. až někam po Mullholand Drive. Titulní skladba do toho světa vtahuje bez výmluv, a to přestože v ní vlastně není nic, co bychom od Lany Del Rey už neslyšeli. S dalším poslechem se ukazuje, že se jí jako zpěvačce povedlo ve světě současné populární hudby něco unikátního – vytvořit si vlastní svět s vlastními pravidly. Postavený na vášnivé nostalgii k zašlým časům popraskaných filmových pásů a tišících substancí, o nichž zpívá v dekadentní hymně High By the Beach, v níž se chce jenom „sjet na pláži“. O charakteru, smyslu a cíli hudby Lany Del Rey asi nejlépe vypovídá coververze skladby Don’t Let Me Be Misunderstood, kterou proslavili The Animals. Lana se ale svým výrazem a pojetím vrací k méně známému originálu od Niny Simone. Protože to je styl, z něhož ve své rozostřené produkci vychází a který na novince prohlubuje a znovu obohacuje o popkulturní odkazy a prapodivně sympatické vize, jež nabízí třeba písnička Art Deco. Přestože Honeymoon není deskou zázračnou nebo překvapivou, má svoji křehkou vnitřní krásu a půvab, který zesiluje, když se chce posluchač ve své náladě propadnout do nebytí. Protože právě ve stavu nebytí působí Lana Del Rey jako hudba ze snu, u nějž je těžké se rozhodnout, zda se vůbec chcete probudit.

    Honza Vedral

    text

     

    1. Honeymoon

    2. Music to Watch Boys To

    3. Terrence Loves You

    4. God Knows I Tried

    5. High By the Beach

    6. Freak

    7. Art Deco

    8. Burnt Norton

    9. Religion

    10. Salvatore

    11. The Blackest Day

    12. 24

    13. Swan Song

    14. Don’t Let Me Be Misunderstood

     
     
     

    11

    recenze

    11

     
     
 
×
Čtete:
2015/10
1. 10.

Duel

Cocote Minute

SMS REC

SMS/RECenze

Naživo

Melvins

Naživo

The Soft Moon

Naživo

Joe Bonamassa

Naživo

Enter Shikari

Naživo

Apocalyptica

Naživo

Soak

Naživo

Mans Zelmerlöw

Naživo

Lollapalooza

Naživo

James Harries

Naživo

Teepee, Václav Havelka III, Reublic of Two

Naživo

Sufjan Stevens

Naživo

Rapmasters

Naživo

Chinaski

Naživo

Please The Trees

Naživo

Euroconnections

Tipy

Kam vyrazit?

Tiráž

Tiráž

Používáme cookies abychom Vám umožnili lepší procházení stránkou. Pro více informací si přečtěte Co jsou Cookies. Pokud budete pokračovat v procházení stránek, vyjadřujete souhlas s těmito podmínkami.