Záchodový punk s grácií
Nadčasová deska, na kterou neplatí žádná kritéria.
P.I.L. jsou jako lexikon postpunkových kouzel. Pro lidstvo zásadní desky jako Metal Box a The Flowers od Romance by měly být zapečetěny v hermetické kapsuli a vystřeleny do vesmíru jako vzkaz všem cizím civilizacím, že my máme také svého invenčního „mimozemšťana“ Johna Lydona a jsme na něj hrdí. Dvě zmiňovaná alba totálně zamíchala kartami v průběhu postpunkové etapy a ovlivnila celou řadu zásadních kapel, které na konci milénia vehementně psaly novodobou historii hudební alternativy.
Jedna z novějších desek Happy? zase poťouchle demonstrovala, že P.I.L. umí i chytlavý, dubem vyšperkovaný pop rock. A tak dál. Když si ale odgumujeme extravagantní personu vagabunda Johna Lydona s jeho teatrální nenapodobitelnou dikcí, zjistíme, že hudba samotná je na pozdních deskách povětšinou tristní a průměrná. Nejinak je tomu na jejich desátém albu What The World Needs Now. Startuje velmi ostře sarkastickou „instalatérskou“ Double Trouble s odsekávanou kytarou a Lydonem rapujícím, jako by byl v nějakém bizarním battlu se Sleaford Mods. V punkovém songu o rozbitém záchodě John Lydon ve svých téměř šedesáti letech hned na úvod demonstruje, že navzdory věku je to pořád ten otlemený spratek, který jako by škodolibě parodoval Sex Pistols.
Vše následující pak jede podle téměř identického mustru. Songy strukturou dost připomínají poslední vydané album This P.I.L., protože proč taky vymýšlet nějaké nové fígle. V Betty Page Lydon deklamuje, pitvoří se, teatrálně protahuje a dodává další absurdní rozměr poměrně statické věci, aby v refrénu zpíval jako operetní verze Adriana T. Bella z The Prostitutes. C‘est la vie je divnocajdák, Spice of Choice má klasickou dubovou pachuť, což evokuje právě doby geniálního Metal Boxu. Big Blue Sky jde v kuchání psycho reggae ještě dál, a přitom to moc nebolí.
Stejně jako tanečněji pojatá Shoom, která je vlastně fajn reminiscencí starých P.I.L. a, řekněme, Gang of Four. Ono je to vlastně skoro jedno, co za dramata a malé hudební války či bezvýznamné revoluce se odehrává pod Lydonem. Protože stejně jako třeba Mark E. Smith v The Fall nebo David Thomas v Pere Ubu je i John Lydon tím, který dává všem songům barvu, patos, křeč, vztek, sarkasmus, uvolněnost nebo divadelní přehrávání. A nejde ani tak o texty, ale o výraz a manýry, které inkorporuje do svého projevu od nepaměti a stále mu to jde dobře. What The World Needs Now je absolutně nadčasová deska ignorující žánry a je těžké ji hodnotit podle obecně platných kritérií. Přesto, nebo právě proto je i v roce 2015 zábavná a výživná pro toho, kdo je ochoten přistoupit na pravidla hry. Já jsem. Co vy?