text Kay Buriánek

foto archiv Petra Štěpána

To heslo přitom vzniklo několik málo let před sametovou revolucí, která se zdá, z dnešního úhlu pohledu, spíše trochu smirkovou. Obrousila nám totiž s odstupem času hrany očekávání a víru v lepší něco. Lepší cokoli. Šumné nahrávky HNF na kazetách formovaly můj pohled na (nejenom) tuzemský punk a měly v sobě něco, co žádná jiná kapela, ani předtím, ani potom. Dodnes je miluju a mám z nich osypky, i když prošly procesem polidštění. A jsem rád, že jsem je viděl několikrát živě. Koncert na Rockfestu v bývalém Paláci kultury na Pankráci mám v paměti vypálený jako cejch a jsem za něj vděčný, protože determinuje mnoho věcí, kterými by současná tuzemská hudba měla být, ale není. Systému navzdory.

Na Warner Music poměrně nedávno vyšel box set Hrdinů nové Fronty, kde jsou kromě raritních nahrávek i velmi vzácná videa. Čí byl nápad to dát dohromady, váš, nebo vydavatelství? 

Byl to můj nápad. Chtěl jsem upozornit na to, že HNF budou mít třicetileté výročí od založení a tou nahrávkou nějak, řekněme, bilancovat, protože to pro nás jako pro kapelu mělo a má jistou důležitost. Nejprve jsem dokončil knihu Hrdinové nové Fronty: Příběh punkové legendy, která vyšla 11. září, a týden potom vyšel trojbox To svět se posral. Je to jakési best of HNF, doplněné čtyřmi nikdy nevydanými skladbami, které prošly zvukovou úpravou. Potom je tam skladba Tanky v Radiomixu 1968. Pro mě byl tank vždycky

symbolem okupace, tak mě napadlo smíchat naši skladbu s vysíláním Českého rozhlasu z 21. srpna 1968, s tím legendárním proslovem, který informoval o tom, že spojenecká vojska překročila v noci hranice Československa. Na druhém disku je audiozáznam posledního koncertu HNF z Ostravy. No a třetí disk je DVD s asi osmi skladbami sestříhanými z archivních videomateriálů z let 1987 a 1988, které zachycují tu dobovou autentickou atmosféru. Bylo hodně pracné to dát dohromady, ale jsem za to rád a zatím mám jenom ty nejlepší ohlasy.

Takže tím je pro vás historie HNF definitivně uzavřena a nehodláte se k ní už vracet?

Comeback. Nabídek, byť na jeden jediný koncert, chodila v průběhu času spousta.

Neuvažovali jste nikdy o tom odehrát třeba jeden nějaký vzpomínkový koncert?

Já jsem tématu případného návratu věnoval v knize celou jednu kapitolu nazvanou

Začalo to hned po revoluci, kdy se na nás chtěli přiživit různí vychcaní promotéři s myšlenkou vydělat na nás nějaké slušné peníze. My jsme nikdy nehráli za honoráře, jen za párek a pár drobných na benzín a protrhlé blány u šlapáku. Ty nabídky postupně slábly, ale v podstatě chodí dodnes. Vyčůránci odpadli, zůstali ti serióznější pořadatelé a nabízená suma roste a roste, až před pár lety překročila šestimístnou částku. Možná by si někdo mohl říct, že by to pro nás mohla být hezká finanční kompenzace za ty bídné roky. Ale stejně jsme do toho nešli.

A primární důvod je jaký?

Myslím, že to úplně jasně vyvěrá ze samé podstaty Hrdinů, jejich existence. Mockrát jsme o tom s bratrem mluvili a dospěli jsme k jednoduchému závěru, že by nám to prostě neudělalo žádnou radost. Kdybychom tehdy skončili a nebylo by už nic, tak by se nějaký jednorázový reunion možná dal pochopit, ale vývoj šel dál. Já píšu knížky, dělám hudbu pro divadlo a máme především kapelu XIII. století, což je velmi široké autorské pole pro seberealizaci. Jeden z dalších podstatných důvodů je ten, že už bychom ty staré songy prostě nezahráli a já je neukřičel. Kdo zná ty věci, tak ví, že jsou hodně rychlé, nedali bychom do toho tu samou energii a bylo by to trapné. Té legendě by to jen uškodilo. Dalším zásadním faktem je, že původní baskytarista Kosťa zanechal muziky už před několika lety, odstěhoval se z Jihlavy a má úplně jiný život, takže bychom museli na jeho post vzít někoho jiného, čímž už by to stejně nebyli ti původní Hrdinové.

Vaše desky po revoluci vydával Monitor. Nevadilo vám, že vedle vás mají v katalogu i skinheadské kapely?

Ne, my jsme byli se skinheady kámoši. Tenkrát se to tak ještě nedělilo. Ty party za totality byly sice nějak separované, ale asi proto, že měly stejného nepřítele, kterým byl komanč, tak spíš vítězila touha vytvářet si nějakou komunitu. A když se to začínalo radikalizovat, my už jsme byli ze scény pryč. Je třeba neustále myslet na to, že HNF skončili v roce 1988.

Byli jste v té době fenomén. Čím myslíte, že to bylo způsobené?

Myslím, že HNF jsou fenomén hlavně dneska. Nechci, aby to znělo nějak namyšleně,

Posloucháte pořád punk?

Jo. Měl jsem období, kdy jsem ho neposlouchal, protože ty energie se různě v průběhu času v člověku mění. Ale pak se zase vrací na začátek, byť je to třeba jenom z nostalgie. Takže jsem si dokonce zase začal kupovat punkovou hudbu na vinylech. Pořád mám rád Dead Kennedys, pořád mi z nich běhá mráz po zádech.

ale ono to tehdy organicky přerostlo samo sebe a žilo si svým vlastním životem, my jsme do toho už moc nezasahovali, to všechno kolem vytvářeli lidé, které oslovila naše hudba a hlavně texty.

Uvědomujete si, že vaše songy a některé slogany, jako právě titul To svět se posral, zlidověly?

Ano, uvědomuju a je to vesměs pozitivní pocit, když člověk stvoří něco, ať už je to text, nebo hudba a ono se to ve výsledku vyjeví jako něco multigeneračního. A odkaz toho, o co těm třem klukům ve sklepě tehdy šlo, přetrvá. Ale má to taky svoji odvrácenou stranu. Teď s vydáním knížky a box setu

máme najednou spoustu kámošů. Ti, co nad námi ohrnovali nos, nás najednou plácají po zádech. A sloužíme jako alibi, protože se pitvoří, vemlouvají do přízně se slovy, že už tehdy, za komunistů, poslouchali Hrdiny. No, typická česká nátura. To jsou také „lidovky“.

S jakou vizí jste vlastně tuhle kapelu
zakládal?

Hrál jsem ve skupině Admirál Bob, která většinou předělávala novovlnné a punkové kapely, ale tíhl jsem k tomu dělat vlastní tvorbu, jenže nebylo s kým. Můj bratr Pavel hrál s Leošem Kosteleckým v kapele Sidol a ta se v té době akorát rozpadala. Odcházel jim kytarista, tak mě oslovili, jestli bych

jim nepomohl odehrát nějaké nasmlouvané koncerty. To se stalo a všechny nás překvapilo, jak to vlastně mezi námi dobře funguje. A takhle prozaicky vznikli Hrdinové nové Fronty. A protože jsme všichni tíhli k punku čím dál tím víc a chtěli si udržet nějakou tvůrčí svobodu, ignorovali jsme tehdy nutné přehrávky a registrace, takže jsme vlastně po celou dobu existence byli ilegální kapela.

Jak jste takhle mohli vůbec fungovat?

Jednak se systém už začínal pomalu rozpadat a potom nám pomáhalo pár lidí ze své vlastní vůle a díky jim se nám dařilo občas někde vystoupit. Jedním z těch lidí byla i Brňačka Lenka Zogatová, výborná holka, která nás oslovila a pomohla nám zorganizovat nějaké koncerty mimo Jihlavu. Díky ní jsme hráli koncerty společně s Psími vojáky, Garáží, MCH Bandem a ostatními velkými jmény tehdejšího undergroundu.

Máte spočítáno, kolik jste odehráli koncertů?

Ne, žel ne, ani přibližně. Protože na koncert se třeba jelo, ale on nakonec nebyl. Nebo jsme dostali echo, ať raději nejezdíme, že to místo je už obšancované. Nebo byly koncerty, kdy jsme odehráli dvě, tři písničky, přijeli policajti a byl konec.

Proč jste cítil potřebu napsat o historii HNF i knížku, která je mimochodem velmi úspěšná?

Abych nějak shrnul a zakonzervoval těch třicet let. Není to jenom historie kapely, ale

A nemáte pocit, že ta česká tak trochu stagnuje, že by to chtělo nějaké novodobé Hrdiny nové Fronty?

Současná hudba je plochá, bez emocí a výpovědí. Od šedesátých let v ní byla vždycky nějaká opoziční rebelská vlna. Dneska se už jenom recykluje. Mám pocit, že prodělala infarkt a rokenrol je už dneska mrtvý.

Pojďme trochu odbočit, řekněte mi, jak se to stane, že kapela, která je primárně ovlivněna ostrým punkem v čele s Dead Kennedys, se přetransformuje v gotický rock?

Jednoduše. Protože gotický rock z punku vychází. Stejně jako ve světě, kde ta kontinuita byla zjevná a logická, fanoušci kmenových punkových kapel si vzali něco z punku, ale

promítá se do toho i můj osobní život. Je hodně emotivní a určitě bych ji nenazýval dokumentární knížkou, protože pak by právě emocí měla být prosta a držet se striktně faktů. V několika kapitolách jsem se o to pokoušel, ale dost dobře to nejde.

Sledujete současnou hudební scénu?

Snažím se.

přišli s novou, vylepšenou verzí, a tak ostatně vznikli i Joy Division, Bauhaus, Siouxsie and The Banshees, Killing Joke a celá řada dalších zásadních skupin. A dodnes mi vlastně zůstaly ikony, které jsme poslouchali tenkrát – kromě už zmiňovaných Joy Division, Bauhaus a Killing Joke to v obrovské míře byly hlavně Sisters of Mercy, jejich alba i celkově nějaká jejich aura, The Mission, The Cult, The Damned v jejich gotickém období, Fields Of The Nephilim. Možná si leckdo řekne, že jsem staromilec, ale hodně z těch kapel funguje dodnes, vydávají desky a to všechno mě jenom utvrzuje v tom, že to byla silná a dobrá generace. Plná velkých osobností, dobrých zpěváků, skladatelů i textařů.

Jak jste se dívali v době vzniku XIII. století na Oceán a později na Shalom, kteří dělali velmi úspěšnou fúzi komerčnějšího gotického rocku s popem?

To už bylo od gotiky tak daleko, že bych to ani gotikou nenazýval. Shalom se mi nelíbili nikdy. Oceán jsem akceptoval o něco smířlivěji, dokonce si pamatuju, že probíhala nějaká jednání o společném hraní s XIII. Stoletím, ale to už je přes dvacet let zpátky.

Čím se dneska bavíte kromě muziky? 

Nejvíc času a energie mě stojí procesní věci okolo chodu kapely, protože jsme měli špatné zkušenosti se zastupujícími agenturami. Tak si děláme raději už všechno sami, většinou já sám, s pomocí manželky a bratra. Rád píšu. Napsal jsem v posledních asi deseti letech čtyři knihy. Knihu Nosferatu: Vampýrskou

bibli, to byla moje prvotina z roku 1998 a dodnes se dočkala třech dalších vydání, takže s trochou nadsázky ji lze považovat za bestseller. Pak jsem napsal knihu Zpovědnice, což je soubor mých básní, nezhudebněných textů, povídek a jakýchsi monologů, ta vyšla v roce 2010. V roce 2013 vyšla kniha Nový věk temnoty, kde se věnuju nástupu nového světového řádu, krizi existence člověka, jeho politického pozadí a konspiračním teoriím. A čtvrtou vydanou je zmiňovaná kniha Hrdinové nové Fronty – Příběh punkové legendy. A také skládám už několik let scénickou hudbu pro divadelní představení.