text Michal Švarc

foto Colours of ostrava

Domov je zásadní

Norská zpěvačka Aurora je bez pochyby vycházející hvězdou severské scény. Éterická blondýnka vydala v březnu debut, který se chystá v červenci představit na Colours of Ostrava. Ještě předtím poskytla Headlineru rozhovor o hudbě, inspiraci, fixaci na domov i o svých démonech. Jak těch osobních, tak i těch, podle kterých se jmenuje její deska.

„Miluju heavy metal, stejně jako všichni Skandinávci,“ šokovala drobná zpěvačka svým výrokem. Není to však jen tento žánr, který z ní dělá Norku se vším všudy. Je to také její láska k přírodě a k domovu, který pro Auroru znamená nejvíc na světě.

Svůj debut jste pojmenovala All My Demons Greeting Me As a Friend. Co to znamená?

Myslím, že všichni máme ve svém životě nějaké démony. Někteří z nich jsou opravdu velcí a mohou nás brzdit. Podle mě je důležité takovým věcem, jako je třeba strach, čelit a přijmout je jako součást života, nebo chcete-li jako přátele. Život se totiž neskládá jen

z dobrých věcí, ale i těch špatných. Já osobně mám spoustu různých démonů, věci, které mě štvou nebo ze kterých jsem smutná.

Deska byla pozitivně přijatá fanoušky i kritiky. Překvapilo vás to?

Velmi, protože všichni máme občas pocit, že jsme si mohli počínat lépe a víc dřít. Já bych byla schopná pracovat na jedné písničce celý život, i na albu jsem chtěla dělat dál. Ale pochopila jsem, že to takhle zkrátka nejde. Proto jsem také překvapená a potěšená dobrými ohlasy. Teď mám zase novou energii na psaní další hudby.

Svět očima dítěte je podle Aurory prostší a jednodušší. Pro zpěvačku je to jedna ze zásadních písniček z debutu.

V Norsku často prší a je temná obloha. Řekla bych, že je to někdy až strašidelné

Která ze skladeb je pro vás skutečně zásadní?

Zmínila bych dvě. Through the Eyes of a Child a pak Home. Ta je o mém dědečkovi, který loni zemřel, takže pro mě znamená skutečně hodně.

V první zmíněné zpíváte, že byste raději viděla svět skrze dětské oči. Svět očima dospělého podle vás není tak hezký?

Ano, to si myslím. Když jste malí, nemáte o spoustě věcí ponětí, jíte jídlo u stolu a nosíte oblečení, a nedokážete zcela pochopit, proč jsou někteří lidé zlí. Když vyrostete, zjistíte, že jídlo pochází ze zvířat, která jsou týraná, oblečení vyrábějí lidé ve špatných pracovních podmínkách. Víc a víc si uvědomujete, jak jsme k sobě navzájem krutí, i ke zvířatům. Je to velmi smutné. Ta píseň není o zavírání očí před pravdou, spíš o idyličtějším a nevinném vnímání světa.

Vašimi největšími vzory jsou Bob Dylan a Leonard Cohen, ale vy sama žánrově spadáte spíš do dark popu. Kdy jste si uvědomila, že je právě tohle váš zvuk?

Předtím než jsem poprvé šla do studia, neměla jsem moc velkou představu, jak by moje písničky mohly znít zaranžované. A pak slyšíte všechny ty možnosti, které máte k dispozici, jak se živými nástroji, tak s elektronickými. K současnému zvuku jsme pak nějak dospěli, měla jsem pocit, že k mým skladbám sedí. Ale vím, že se v tomhle vyvíjím každý den a už teď mohu říct, že další deska bude obsahovat víc živých nástrojů.

Zníte velmi empaticky. Byla jste vždy taková?

Určitě. Například když jsem byla malá a vedle do domu se přistěhovala starší paní jen se psem, ptala jsem se sama sebe, kdo je, proč žije sama a jestli je teď šťastná. Vždy jsem ráda takové lidi poznávala, protože někdy nemáte vůbec tušení, čím si v životě prošli. Je tolik inspirující s lidmi mluvit a pozorovat je. Asi proto mě tolik baví psát o nich příběhy a zkusit se vžít do jejich kůže, představit si, co mají za sebou.

Doma, když si otevřu okno, slyším jen vítr, moře a ptáky

„Vezmi mě domů, kam patřím,“ zpívá Aurora ve skladbě, kterou napsala ve dvanácti letech. Song Runaway zaujal i Katy Perry, která ho sdílela na svém Twitteru.

Krajina, kterou popisujete, je ta, ve které se natáčelo video k písni Runaway?

Ano, točili jsme ho v Bergenu na vrcholu jedné z těch hor. A část, kde mám bílé oblečení, to je vlastně na naší zahradě za domem.

Zní to, že jste velmi silně fixovaná na váš domov, i některé vaše písně se o něm zmiňují.

To máte pravdu. Domov je pro mě zásadní.

Jak tedy zvládáte časté cestování?

Líbí se mi. Když cestujete letadlem, můžete si představit, jak se asi cítí ptáci. Ale baví mě také poznávat nové lidi, ochutnávat zahraniční jídla a cítit odlišné vůně než znám

Mělo na současný zvuk vliv i vaše rodné Norsko? Promítá se hodně do vaší tvorby?

Určitě mě velmi ovlivňuje místo, kde bydlím. Je nedaleko oceánu a všude kolem jsou vysoké hory a lesy. Je to skoro jak v Narnii. Mám piano u okna, takže když skládám, koukám se na moře. Do toho v Norsku často prší a je temná obloha. Řekla bych, že je to někdy až strašidelné, ale zároveň magické. Rozhodně mě moje země hodně ovlivňuje.

Píseň Runaway, kterou jste napsala ve dvanácti letech, je právě o stesku po domově. Prožívala jste pocity, které popisujete, už tehdy?

Nikoli fyzicky. Ale cítila jsem se být trochu vzdálená tomu, kde jsem chtěla být, vzdálená sama sobě. Ta píseň je pro mě

z Norska. Ale ne vždy máme čas se někde porozhlédnout. Většinou přiletíme, odehrajeme vystoupení, jdeme do postele a další den už jsme zase na cestě. Vcelku se mi líbí být v pohybu, ale nemám ráda hluk ve městech. Doma, když si otevřu okno, slyším jen vítr, moře a ptáky. Takže domov mi moc chybí, obzvlášť svoboda vyběhnout do lesa a čerpat z něj energii. Smutek, který cítím, je asi jedním z mých démonů.

v současnosti ještě důležitější. Nikdy mě nenapadlo, že budu tolik cestovat, v podstatě jsem napsala píseň o své budoucnosti.

Pravděpodobně si nedokážete představit, že byste žila někde jinde.

To skutečně ne. Muselo by to být jedině někde za městem, v lesích, v ospalé krajině, kde je chladněji. Nemám moc ráda teplo.

Takže třeba na Islandu?

Ano, tam to mám moc ráda, to je dobrý nápad. Děkuju.

Když teď hodně cestujete, můžete říct, kde se vám líbilo nejvíc?

Párkrát jsem byla právě na Islandu, který mám vážně ráda. Je tam spousta prostoru, divoká příroda a téměř žádné domy. Ale líbilo se mi prakticky všude, protože pokaždé je to něco nového. Kdybych musela něco zmínit, tak asi Francii, Itálii a Portugalsko.

Ale v Itálii a Portugalsku na vás muselo být hodně teplo, ne?

Měla jsem na mysli spíš lidi a architekturu, ale máte pravdu. Bylo tam hrozné vedro, skoro jsem se roztekla.

Je norská hudební scéna nakloněná popu? Pokud to hodně zobecníme, tak ve Skandinávii frčí spíš metal.

To je fakt, já sama také miluju heavy metal, stejně jako všichni Norové. Ale populární je

tu teď i elektronická hudba, říká se tomu „scandipop“. Je skvělé, že se teď skandinávskému elektronickému popu otevírá i svět a přijímá ho.