Od nesmrtelného Iggyho přes roztržené tričko zpěváka Foals až po otrávené The Kooks. Prague Metronome Festival měl vše, co jsme čekali i nečekali. Ačkoli musel místy čelit nepřízni počasí a drobným nedostatkům, které jsou pro premiérový ročník zcela přirozené, se víkend vydařil. Tohle je deset největších momentů, které nám utkvěly v hlavě.

text Vojta Tkáč

foto Magdaléna LIndaurová, Jakub macháček

METRONOME FESTIVAL

9 NEJVĚTŠÍCH MOMENTŮ PRVNÍHO ROČNÍKU

Devětašedesátiletý kmotr punku je prostě Bůh. Mimozemšťan z jiné planety, který na Zemi nemá obdoby. A co se koncertního nasazení týče, tak ve svém věku ani konkurenci. Euforie vypukla hned ze startu, když Iggy svůj set zahájil čtveřicí největších hitů. Konkrétně dvěma z dílny Stooges a dvěma sólovými – No Fun, I Wanna Be Your Dog, The Passenger a Lust for Life. Dva souběžně probíhající mosh pity zpěvák podkresloval neustálým vyřváváním slov „fuck“ a „motherfucker“ mezi každým songem. Přesně v moment, kdy obloha patřičně zčernala, nasadil Pop písně ze své mistrovské desky Idiot. Punkrocková nevázanost se propojila s post-punkově laděnou depkou, které korunku nasadila bouřka na závěr show. Iggy Pop je legenda, která si nikdy neobleče tričko.

Foals už nejsou hříbátka z Oxfordu, ale pětice válečných ořů připravených na bitvu. Na Metronome přijeli jen dva dny po svém triumfálním vystoupení na Glastonbury. S sebou do Prahy přivezli tunu energie a materiál z aktuální desky What Went Down, který naživo šlape snad ještě líp než předešlá tvorba. Intenzivní show se tradičně neobešla bez klíčových hitů a skákání do publika v podání charismatického frontmana Yannise. Fanoušci v předních řadách mu na oplátku samou radostí roztrhli tričko. Přesto do backstage Foals odcházeli nadšení, což nám po koncertu potvrdili v rozhovoru, který si můžete přečíst už v dalším čísle Headlineru.

Když se vedle sebe na pódium postaví dvě takhle velké osobnosti, musí z toho zaručeně vzniknout dojemný moment. Jiří Suchý ve svých čtyřiaosmdesáti letech tancoval, zpíval a vykládal tak půvabně, že si získal všechny návštěvníky stromy obklopené Park Stage. „Tuhle píseň jsem napsal v roce 1956. Jak se tak na vás koukám, někteří z vás tehdy nechodili ani do školy,“ vtipkoval se šarmem pan Suchý. Vedle něj exceloval Ivan Král, který kdysi hrával mimo jiné i s Iggym, proto do programu prvního ročníku Metronome Festivalu patřil zcela oprávněně. Přestože vedle pódia projížděl hlasitý vlak, tohle spojení naživo téměř spouštělo slzičky. „Nahoře za vás poděkuji i Ježkovi, Voskovci a Werichovi. Ale doufám, že to nebude moc brzo,“ zakončoval koncert Jiří Suchý.

Ač si to mnoho oddaných fanoušků nepřizná, The Kooks to prostě naživo neklape tak jako na deskách. Starší slaďácké hity i o třídu promakanější pecky z aktuálního alba Listen zdobily i setlist na Metronomu. Vše ale kazil projev frontmana Lukea Pritcharda. Nejdřív ho zmátlo, že publikum neaplauduje každou větu, kterou pronesl mezi písněmi. Potom se dokonce doslova rozčílil, když se k němu nikdo pěvecky nepřipojil u pecky Forgive & Forget. Tuzemští diváci, ač tancovali, tleskali a v první řadách dokonce brečeli zamilovaností, se bohužel nechytali tak, jak všichni čekali. Největší řev během první půlky vystoupení nastal, když kamera zabrala v publiku slečnu nahoře bez. Škoda, snad příště dojde k lepšímu propojení.

Jak stvořit tu největší koncentraci štěstí a lásky, kterou české festivaly za poslední roky zažily? Londýnské rodince Crystal Fighters k tomu stačilo docela málo. Bílé hippie úbory, květiny na pódiu, troška ukulele, podivně dýmící joint a hlavně vzpomínka na zesnulého bubeníka. Indiepopová kapela na Metronomu vytvořila malý sluníčkový ráj, při kterém šel veškerý Brexit a světové válečné konflikty stranou. Z písniček jako Love Is All I Got vyplynulo, že v mnohých chvílích jde vlastně přece jenom u tu starou dobrou lásku. Nic víc nepotřebujeme.

Pokud jste nikdy neslyšeli o Fat White Family, přicházíte o hodně. Londýnští indie punkeři patří mezi nejšpinavější a nejzkaženější formace současnosti. Na Metronome Festivalu naservírovali dekadentní show, během které zazněly texty o Hitlerovi, zneužívání a sexu ve všech podobách. Zvuk na kryté Club Stage bohužel nebyl úplně nejlepší a bez špuntů do uší dalo vystoupení docela zabrat. Přesto se někteří fanoušci dostali do transu. Jeden z nich, vydatně posílen alkoholem, řádil do takové míry, že na zem shodil cizí slečnu a málem odstartoval bitku přímo v kotli. Zpěvák Lias Saoudi šílel na pódiu i uprostřed davů a chvílemi připomínal mladého Iggyho. „Jo, s tímhle přirovnáním jsem v pohodě,“ řekl nám frontman v exkluzivním interview.

Pozor, výkon nadějné zpěvačky Elly Eyre a její kapely rozhodně průšvih nebyl. Opak by se ovšem dal říct o technice, která dvaadvacetileté Angličance opravdu nepřála. Dvakrát totiž zcela vypadl zvuk. Publikum tak slyšelo pouze bicí, přičemž nic netušící skupina pokračovala v hraní. V odposlechu totiž problém nenastal, a tak neosoulová princezna nadále zpívala jako o duši a kytarista si pro sebe hrál intenzivně vypadající sólo. Tuzemské diváky to naštěstí neodradilo a s Ellou zůstali až do konce vystoupení. Přestože byla nucena dvakrát opustit stage, vždy se vrátila s úsměvem a českou premiéru si užívala. Těšíme se příště!

Máme tady remízu. Pomyslný souboj o nejuhrančivější pohled svedli dva vystupující. Britský rapující básník Ghostpoet na klubové scéně prožíval každou svou skladbu, jako by byla jeho poslední. Umělec si dvakrát vysloužil nominaci na prestižní Mercury Prize a po zhlédnutí jeho show naživo už víme proč. O den později se na stejném pódiu představila i dánská parta Get Your Gun, která mimo jiné vystoupila i jako jeden z headlinerů festivalu United Islands. Vousatý zpěvák Andreas Westmark v zápalu do své temné rockové psychedelie nahlížel na lidi v publiku, jako by se s nimi chtěl duševně propojit. V jiných momentech psychopaticky obracel oči v sloup. Po boku svých do černa oděných kumpánů se zároveň stal nejtemnějším interpretem prvního ročníku Metronome Festivalu.

Nepříjemnost, která trápí návštěvníky mnoha festivalů. Na obhajobu organizátorů musíme uznat, že se s tím často nedá nic dělat, protože 24hodinový den prostě není nafukovací. Přesto si mnozí povzdechli nad neexistujícími rozestupy mezi kapelami v programu. Jako nejlepší příklad poslouží koncert Richarda Müllera, který vystupoval na druhé největší scéně. Hned po něm měl na hlavní stage vyběhnout Iggy Pop. Vznikly tak dva problémky najednou – lidé předčasně opouštěli Müllerovu show a zároveň nestihli úvod Iggyho, který jak naschvál své největší hity nasadil hned na úvod. Někdy je těžké vybrat si mezi peckami jako Po schodoch a Lust for Life.

Výstaviště Praha, 25.–26. 6. 2015