text VOJTA TKÁČ

foto universal music

CHCI ŠÍŘIT KREATIVITU

Je mu jen 24 let. Přesto už tenhle britský multiinstrumentalista objíždí největší světové arény, v současnosti mimo jiné jako předskokan Muse. Před několika měsíci vydal Jack Garratt debutové album Phase, kterým potvrdil, že se stal vítězem ankety BBC Sound of 2016 zcela zaslouženě. Jaké to je, když se sen stane realitou? Nejen to mi vždy usměvavá vycházející hvězda vylíčila v exkluzivním rozhovoru.

S Jackem se mám sejít někde v útrobách O areny, ve které už za pár hodin vystoupí před světoznámými Muse. Zanedlouho přichází vousatý sympaťák se žlutými teniskami, který na první dojem působí malinko rozespale. Aby ne, v posledních týdnech projíždí Evropu a téměř denně v gigantických arénách představuje svůj žánrově nezařaditelný mix elektroniky, popu a R&B. U toho na pódiu ovládá současně nepřeberné množství nástrojů včetně bicích, kytar a syntezátorů. Svým úsměvem i skvělým naladěním ale okamžitě dává najevo, že je připravený na další velkou show. „Přijeli jsme zhruba, okolo… vlastně ti ani nevím! V autobuse skoro celou dobu spím, vzbudil

jsem se až někdy po jedenácté hodině, když už jsme stáli před arénou,“ usmívá se Jack a podává mi ruku.

Takhle dlouhá koncertní šňůra musí být docela vyčerpávající. Jaké to je vystupovat před hvězdnou kapelou formátu Muse už zpočátku kariéry?

Vyrazit na tour se světoznámou skupinou je pro začínající kariéru téměř nutností a především velkou výhodou. Muse už od dětství řadím na přední příčky mého seznamu oblíbených interpretů. Pamatuju si, že mi je bratr pouštěl, když mi nebylo ani deset let. Koncertovat s nimi mě fakt baví,

Občas mám strach vylézt na velká pódia vyprodaných arén a hrát na všechny tyhle nástroje najednou. Ale nemůžu si pomoct, miluju to

protože jsou všichni skvělí hudebníci. Podobně jsem se cítil i na loňském turné s Mumford & Sons. Můžu tak trávit čas s lidmi, kterým doopravdy záleží na hudbě, kterou dělají.

Na druhou stranu, vyhovují vám obrovské prostory jako O arena? S tak monstrózními kapelami asi kluby nepřipadají v úvahu.

Jde samozřejmě o úplně jinou zkušenost. Obzvlášť na tomto turné, kde máme opravdu netypickou stage. Většinou je pódium umístěno svým způsobem v zadní části místnosti, takže na tebe koukají lidé jen zepředu a ze stran. V tomhle případě vcházím přímo do jádra dění na stage, která je umístěna uprostřed haly. To je pro mě naprostá novinka.

Umím si představit, že v obklopení diváků ze všech stran se složitěji vyjadřují emoce.

Vlastně ani ne. Snažím se svá vystoupení udržet stejná bez ohledu na prostředí. Během tohohle tour máme navíc k dispozici

plno kamer, které mě snímají z úplného detailu. Můj úkol je každopádně stejný jako v jakýkoli jiný večer. To znamená předvést nejlepší možný výkon, jaký je v mých silách.

SYNERGIE UŠÍ A RUKOU

Váš multitasking na pódiu je pro normálního člověka téměř nepochopitelný. Stojí za tím roky dřiny, nebo jde o schopnost, která za vámi přišla sama?

Dá se říct, že tak trochu obojí. Přišlo to za mnou přirozeně, ale zároveň jsem věnoval hodně úsilí tomu, abych vše zvládal tak, jak to dělám. Určitě bych nepraktikoval tenhle typ show, kdybych se u toho necítil přirozeně. V mnoha ohledech je to obtížné, ale na pódiu se cítím nejlíp, když makám naplno. Občas mám strach vylézt na velká pódia vyprodaných arén a hrát na všechny tyhle nástroje najednou. Ale nemůžu si pomoct, miluju to.

Když na něco hraju, mé uši říkají rukám, co dělat. A společně si moc dobře rozumí

Hrát na několik nástrojů najednou nedělá Garrattovi problém.

Tahle otázka se nabízí. Na kolik nástrojů vlastně umíte hrát?

To fakt netuším! A vlastně mě paradoxně baví, že ani nevím. Takhle o tom nepřemýšlím. Snažím se hrát na všechny nástroje, ke kterým se dostanu. Řekl bych, že na žádný z nich rozhodně neumím hrát technicky dokonale. Nejsem kytarista, který by si sedl a na první dobrou zahrál z not skladbu, kterou v životě předtím neslyšel. Uměl jsem číst z notového zápisu, ale dnes už mi to dělá problémy. Když na něco hraju, mé uši říkají rukám, co dělat. Společně si moc dobře rozumí.

Naživo hrajete třeba na bicí vestoje. To je snad ještě složitější než vsedě, ne?

Rozhodně se to v mnoha ohledech liší. Bicí jsme technicky přizpůsobili tak, abych na ně mohl hrát i vestoje. Moje show je fyzicky docela vyčerpávající, sice stojím celou dobu skoro na jednom místě, ale neustále pohybuju všemi svaly. A právě proto, že je tenhle proces místy náročný, snažím se stále hledat způsoby, jak ho trochu usnadnit. Jinak bych na pódiu asi každý večer chcípl!

Právě tohle vás činí speciálním. Nepohrával jste si přesto s myšlenkou, že by vás na pódiu někdo doplnil?

Pořád vystupuju sám, takže se to ještě nestalo! Samozřejmě jsem o spoluhráči uvažoval, ale asi by k tomu došlo, jen kdyby se už bez něj písně neobešly. Hraju sám, protože si myslím, že své songy publiku nejlépe podám právě v této podobě. Napsal, nahrál i produkoval jsem je sám, proto cítím, že je nejvěrněji prodám právě tímhle způsobem. Ale možná na to někdy dojde a přizvu k sobě někoho, s kým budu moct svou tvorbu představit zase v jiném duchu.

Očividně se rád učíte nové věci. Opravdu jste se málem stal učitelem?

Ano, přes rok jsem učil děti ve věku okolo devíti let, včetně několika hendikepovaných. Šlo o úžasnou zkušenost, proto jsem se rozhodl v Londýně studovat univerzitu, abych se mohl živit jako učitel. Nakonec jsem odtamtud velmi rychle vypadl. Došlo mi, že usiluju

Nechci znít jako jeden stejný song pořád dokola

Láska a závislosti patří mezi hlavní témata debutu Phase.

jim poslouchat hudbu. Takové ego naštěstí nemám! Chci zkrátka šířit kreativitu.

Tenhle způsob nálepkování nemáte rád ani u samotné hudby. Dal jste si i v případě debutu Phase za úkol nahrát vyzývavou desku, která se bude vymykat žánrovému zařazení?

Úkolem bylo hlavně nahrát album, které bude znít jako já. Toho jsem se snažil docílit přirozenou cestou, a tou je pro mě vyhýbání se jakýmkoli žánrovým normám. Nechci znít jako jeden stejný song pořád dokola. Jasně, v průběhu nahrávky se objevují podobná témata, která ji drží pohromadě. Kromě toho celou dobu zpívám já a právě to byl jeden ze záměrů. Tedy aby různotvárné skladby spojovala jen má osoba. Vzájemně se od sebe dost liší a dají se poslouchat v několika odlišných kontextech. O tohle mi šlo. Jak se to povedlo, ale musí posoudit někdo jiný.

Řekl bych, že celý svět těší, jak jste se nakonec rozhodl.

Děkuju moc. Někdo takový se možná najde, nevím.

MIMOŽÁNROVÉ NORMY

Úplně nemusíte, když vás lidé nazývají jen zpěvákem nebo producentem. Čím se cítíte být?

Vůbec mi nevadí, když mi tak někdo říká. Sám sebe tak ale nenazývám, protože se nepovažuju za zpěváka. Určitě jsem producent a rád o sobě v určitém směru uvažuju jako o umělci. Nikdy bych ale nikoho nenutil, aby to cítil stejně. Nevím, jaká je má role. Jen doufám, že v rámci ní přiměju lidi, aby je zajímala hudba, kterou tvořím. Baví mě dělat muziku a baví mě lidi, které zaujme. V žádném případě ale o sobě nebudu smýšlet jako o někom, kdo promlouvá k lidem a umožňuje

o něco, co pro mě není zcela smysluplné. Radši jsem se chtěl věnovat činnosti, pro kterou se můžu stoprocentně nadchnout a žít naplno. A to byla hudba.

Na kolik nástrojů hraju? To fakt netuším! A vlastně mě paradoxně baví, že ani nevím

Mezi společná témata písní lze určitě zařadit lásku, zklamání a další životní zkušenosti. Je tedy samotný život onou nosnou myšlenkou celého počinu?

Ano, určitě se dá vypíchnout několik hlavních myšlenek, které jsou přítomny ve více momentech Phase. Snažil jsem se ale o to, aby songy nevypovídaly přímo o mně. Nechci, aby lidé mou hudbu vnímali, jako že ji zpívá nějaký týpek na pódiu. Chtěl bych, aby si připadali, že je zpívá jejich podvědomí. Hodně se na ní proto věnuju různým posedlostem a emocím, které zasahují nás všechny. Každý z nás má nějakou temnou stránku a je jen na nás, jestli ji přijmeme jako dobrou nebo špatnou vlastnost. Tyhle ideje se snaží album objevovat všemožnými způsoby.

Čím se obvykle koncentrujete před koncerty? Slyšel jsem, že posloucháte svou hudbu.

Hudbu poslouchám, ale ne tu svou. Na svých vlastních koncertech mám přichystaný

playlist, který hraje před show, aby zkrátil divákům čekání. Občas si ho v tu samou chvíli pustím do sluchátek v šatně nebo stojím na kraji pódia a naslouchám. Líbí se mi na tom, že se tak s publikem propojím, protože nás tyhle songy naladí na podobnou vlnou. Mám pak pocit, že na stage přicházím rovnou s publikem, a ne proti němu.

VŮDČÍ OSOBNOST NOVÉ GENERACE

Přestože hudbu tvoříte a interpretujete úplně sám, podle poděkování v bookletu vaší desky si hodně vážíte všech lidí, kteří s vámi spolupracují. Je zásadní obklopit se inspirujícími lidmi?

Máte pravdu, vypadá to tak, protože skládám a vystupuju sám. Po kreativní stránce mám tedy absolutní kontrolu. Záleží mi ale i na tom, jak se má tvorba prezentuje po vizuální stránce včetně obalů, plakátů i videoklipů. Snažím se mít nad vším přehled, protože

mám představu, jak by měla má hudba vypadat. Ale nemohl bych tady teď sedět a povídat si s vámi, kdyby nebylo usilovné práce lidí, kteří se na albu podíleli. Neberu to jako byznys, ale jako vášeň. A stejně to cítí i tým z labelu Universal okolo mě, za což jsem nesmírně vděčný.

Dá se říct, že právě prožíváte svůj sen?

Naštěstí ne, protože je to realita! Kdyby šlo o sen, tak bych právě spal, a to už se mi nechce. Dělám si srandu, uvědomuju si, jaké mám v tomhle ohledu štěstí. Zároveň jde ale o štěstí, pro které jsem tvrdě makal a šel si za ním. A rozhodně se toho nechci za žádných okolností vzdát. Miluju muziku a chci se jí věnovat celý život. Tohle každopádně není sen, je to realita a nejlepší věc, která mě potkala.

Zároveň jste vyhrál prestižní anketu BBC Sound of 2016 i ocenění BRIT Award. Je to pro vás důležité, nebo ceny vnímáte jen jako příjemný bonus?

Určitě mi na nich moc záleží a vždycky mě nesmírně dojme, že se někomu líbí, co dělám, a ještě se rozhodnou mě za to nějak ocenit. Dává tím lidem najevo, že by si mou hudbu měli poslechnout, a toho si moc cením. Na obě tyto ceny jsem pyšný, mou tvorbu ale napřímo samozřejmě nijak neovlivnily. Svým způsobem mi touhle cestou někdo předává pomyslný prapor, abych vedl novou popovou scénu Velké Británie, která začíná být docela zajímavá.

Jackův sen se stal realitou. A prožívá ji naplno.

Chtěl jsem se věnovat činnosti, pro kterou se můžu stoprocentně nadchnout a žít naplno. A to byla hudba

Čtyřiadvacetiletý umělec miluje cestování. Ale bojí se létání.

Necítíte kvůli tomu určitou zodpovědnost?

To vůbec ne! Já jsem nikdo, nemám žádné právo mluvit za jiné lidi, kteří tvoří muziku. Těší mě však, že můžu dostat hudbu svou i jiných mladých interpretů dál do světa.

Když je řeč o světě, na svém Instagramu sám sebe popisujete jako „Worldwide broh“ (globální týpek – pozn.). Je cestování po světě vaší nejoblíbenější součástí hudební kariéry?

Cestování je vlastně velmi náročné, často si připadám trochu osamělý, upřímně řečeno. Na velkém turné, jako je tohle, často vystupujeme na kraji města daleko od všeho. Nemám proto moc možností objevovat zajímavá místa, ačkoli můžu zavítat do tolika měst. Na druhou stranu jsem za poslední rok navštívil víc zemí než za předešlých 24 let mého života. Zároveň doufám, že jsem teprve na začátku cesty, a to je úžasný pocit.

Kam se v budoucnu nejvíc těšíte?

Letos jedeme například do Austrálie, z čehož mám už teď šílený strach…

Proč máte strach?

Protože se bojím létání! Mám v mobilu i jednu aplikaci se všemi informacemi o konkrétním letu. Snažím se udělat vše proto, abych se na palubě co nejvíc uklidnil. Po Austrálii máme v plánu i Japonsko. Takže nás ještě letos čeká slušných pár kilometrů.

Čtyřiadvacetiletý multiinstrumentalista a producent se narodil ve vesnici Little Chalfont na jihovýchodě Anglie. Muzice se věnoval od dětství, a ve třinácti letech dokonce vystoupil v soutěži Junior Eurovision s jediným songem, který do té doby napsal. Neuspěl a od té doby se začal vyvíjet úplně jiným hudebním směrem. Po vzoru svých oblíbenců v čele s Davidem Bowiem odmítá žánrové škatulky. Na pódiu dnes Jack stíhá zároveň zpívat, ovládat syntezátory, hrát na kytaru i bušit do bicích. Ještě než letos v únoru vydal svůj výborně přijatý rozmanitý debut Phase, stihl vyhrát například BRIT Award a ovládnout uznávanou anketu BBC Sound of, ze které v minulých letech vzešla i Adele. Během krátké kariéry si Garratt střihl společné turné s Mumford & Sons a Muse.