text Šárka Hellerová

foto archiv Vojty Woodyho Trojáka

Drsný holky,
inkoust a rokenrol

Ačkoli se poctivě věnuje svým kapelám The Rocket Dogz a Thunderbirds, zná většina lidí Vojtěcha Trojáka jako grafika, designéra a autora vizuální podoby festivalu Mighty Sounds. „Vždycky jsem se cítil být součástí té velké party,“ říká potetovaný sympaťák v rozhovoru pro Headliner. Jaká byla jeho cesta k úspěchu a respektu?

Na střechu Kotvy, kde vznikal tento rozhovor, dorazil grafik, kterému nikdo neřekne jinak než Woody, pár hodin poté, co se dozvěděl, že musí za týden opustit byt, ve kterém bydlí několik let. Ruku v obvaze, možná naraženou ze skateboardu, možná přetíženou neustálým kreslením. Koleno bylo rozsekané jednoznačně ze skejtu. Přesto překypoval pozitivní energií, a když se rozmluvil o práci, skoro světélkoval nadšením. To ale možná způsobilo ostré světlo toho dne. Chvílemi se mu ovšem nemluvilo lehce. To když mluvil o jednom ze svých největších vzorů Marcelu Musilovi. Hovory s ním byly pro Woodyho největší škola. Když Marcel před dvěma lety zemřel, navázal na jeho práci pro festival Mighty Sounds a uvědomil si, že je čas se do grafiky naplno opřít.

Tím pro něj začal kolotoč dní, kdy po nocích pod lampičkou vytváří mimo jiné designy pro české i zahraniční kapely. Když Woody před časem zjistil, že mu už doma z práce trochu hrabe, přibral si ještě půl úvazku v PR agentuře. Říká, že si díky této práci rozšiřuje obzory, a i když odmítá, že by to pro něj bylo „jen zaměstnání“, zdá se, že se nejvíc našel v hudební grafice. Ostatně už jako malý kreslil obaly alb imaginárních kapel.

Woody, jaká by byla estetika vašeho vysněného světa?

Byl by strašně barevný. V pospolitosti by tam žily kreatury s normálními lidmi. Různé existence by fungovaly vedle sebe a dokázaly se spolu bavit. Nikdy jsem nad tím ale takhle

Když vidím prázdné místo, okamžitě řeším, jak a čím to ucpat

a veškerou práci pro kapely. Potřebuju mít kolem sebe hezké věci, které jsou mi blízké. Nemusí působit nijak sourodě – může to být kostra, vedle tisk s nahou ženskou a vizuál kapely, kterou mám rád. Drobnosti, které připomínají něco ze života a dodávají radost a inspiraci, jen se na ně podíváš.

Jaké plakáty vám visí doma na stěnách?

Nejrůznější. Většinou plakáty kapel a od lidí, které mám rád. Jsou tam i skateboardové postery nebo tisky s čistě subkulturní tematikou. Celkově je to směska od Saudka přes Misfits až po metalové kapely, vintage plakáty, Warhol, Lichtenstein a další. Mám třeba plakát od Davida Vicentiho, který dělá hodně futuristické, super vyleštěné vektorové rock‘n‘rollové vizuály. Co se mi líbilo, to jsem hodil do rámu a pověsil na zeď.

Hodně rád mám třeba podepsaný plakát americké kapely Nashville Pussy k desce Get some!. Je to taková white trash jízda spojená s jižanským blues a Motörhead, co jde do rock‘n‘rollu, je to hodně sprostý. Plakát je stylizovaný do komiksu, jsou na něm holky s baseballkama. Koupil jsem si ho, když jsme s nimi s Thunderbirds hráli na Chmelnici, tuším někdy v roce 2011. Taky mám moc rád první sítotiskový plakát, který jsem dělal asi před dvěma lety. Nově mám Vladimira 518. A zásadní jsou dva plakáty od Marcela Musila.

Marcel Musil vytvářel vizuální podobu festivalu Mighty Sounds. Před dvěma lety

Jako kdyby obživly vaše grafické práce.

Jasně. Když jsme se s přítelkyní přestěhovali, měl jsem hned tendenci zaplnit všechny stěny plakáty v rámech. Všude jsou knížky, obrázky, figurky, všechny ty krásný věci, ke kterým si chovám lásku už od dětství, a hlavně aby toho bylo hodně. I když něco kreslím nebo připravuji nejrůznější vizuály, trpím tendencí všechno do extrémů zaplňovat. Znám i větší magory, kteří si neodpustí jediný prázdný milimetr, takový extrémista nejsem, ale když vidím prázdné místo, okamžitě řeším, jak a čím to ucpat. Jestli bych tam vážně neměl něco dát. Baví mě, když mají věci dlouhou pozorovatelnost a jen tak se neomrzí. Fakt ale je, že se postupně učím nechávat věci dýchat, a to taky není od věci.

To se pak projevuje i v mém workspacu v agentuře i doma, kde dělám Mighty grafiku

nepřemýšlel. Nejsem typ člověka, co se uzavírá do imaginárního světa, ale asi by tam bylo hodně drsnejch holek, hodně alkoholu a aut, hodně různých příšer a drog, prostě psychedelicky divnej snovej svět.

Jako malý jsem miloval komiks Lobo, který je hodně přehnaný a brutální, sprostý a s dost naturálními výjevy násilí

čistej rokenrol, rebelie. Měl jsem na stěně plakát, který jsem překreslil podle těch jeho.

Kdy jste se setkali?

V roce 2009 nebo 2010. Nevím, jak dlouho byl tehdy v Praze, ale potkali jsme se na večírku na Újezdě. Mám to už trochu zastřený, ale srazili jsme se na schodech, já jsem ho oslovil a on mi dal vizitku, kterou jsem x let nosil v peněžence a dodneška ji mám doma. Od té doby jsme o sobě věděli, ale myslím, že graficky mě ještě neregistroval. Díky kapelám a častému navštěvování koncertů jsem se pohyboval okolo Mighty, bývalých Flaming Cocks, Prague Conspiracy a právě Marcel byl velikou součástí této party, nešlo na sebe nenarazit.

V roce 2011 jsme připravovali druhou desku a dohodli se, že nám udělá obal. Všemožně jsme se pak víc potkávali, a když jsem pak začal studovat grafiku na Hollarce, uvědomil jsem si, že do toho chci šlápnout víc a vrátil jsem se k Marcelovi, jako k ikoně, ke které jsem vzhlížel už jako kluk. Šel jsem za ním a ptal se ho: Marceli, jak to děláš, ty kouzla? Já to nechápu. Jak to vzniká? Kde je ta jiskra, že je to tak dobrý? Naprosto mě fascinoval každý detail, který jsem v jeho pracích viděl.

Takže jste u něj byl tak trochu v učení?

Tak bych to úplně nebral. Zavolal mi, ať přijdu k němu domů, že se se mnou rád podělí o nějaké postupy a inspirace. Scházeli jsme se a kolikrát si sedli a on mi

Povídejte…

Marcel byl dost ikonickej člověk. Jak lidsky, tak i svojí prací. Aniž bych o tom věděl, znal jsem ho úplně od malička. Jezdil jsem na skejtu a četl časopis Board. Vždycky mě zaujaly reklamy na legendární budějovický krám Final, pro který Marcel dlouhá léta vyráběl designy. Bývali tam vetřelci na prknech, maltézské kříže a punková typografie. Bylo to strašně vybombený a mně se to hrozně líbilo. Překresloval jsem si je. Pro malé dítě to byla velká zábava. Jako malý jsem miloval třeba komiks Lobo, který je hodně přehnaný a brutální, sprostý a s dost naturálními výjevy násilí. Pro malýho kluka prostě hustý. To mě fascinovalo i na Marcelových věcech. Hodně řetězů, lebek, tetování, barevnejch kohoutů, nahatých holek a svalů. Takovej

zemřel. Dnes děláte pro Mighty vy a přijde mi, že na jeho styl hodně navazujete.

Ano. To je strašně dlouhá story, ale rád ji vyprávím.

Lidi si ve tři ráno myslí, že jsem na kalbě a chtějí se potkat, ale já sedím doma, poslouchám hudbu a dělám. Sorry

delší dobu nemocný, což jsem nevěděl. Dával mi své připomínky. Myslím, že snad viděl, že jsem se nějak posouval. Když znenadání odešel, rychle mi došlo, že i přes to, čím si procházel, mi věnoval dost času. A že to byla největší škola, jakou jsem mohl v oboru, který mě baví a naplňuje, dostat. Možná jsem se cítil dlužen za to, že mi ten čas dal, i když už ho v té době neměl moc, a věděl to. Tohle jsem nemohl jen tak hodit za hlavu.

Jak vás jeho odchod ovlivnil?

V hodně krátké době poté, co zemřel. Tohle si mi říká opravdu blbě. Zemřel... Když odešel, tak jsem si ten Photoshop znovu otevřel a celý ho projel. Za týden jsem se doučil všechno, co jsem potřeboval. To mi otevřelo nové možnosti. Také jsem si konečně uvědomil hodnotu práce, kterou dělám. Neuvěřitelně jsem se do toho procesu zamiloval. Začal jsem vše dělat na sto procent a práce, kterou jsem předtím dělal třeba deset hodin, se protáhla na padesát. Od té doby se nezastavil koloběh dlouhých večerů od osmi od večera do pěti do rána, kdy sedím pod lampičkou a kreslím. Lidi si ve tři ráno myslí, že jsem na kalbě a chtějí se potkat, ale já sedím doma, poslouchám hudbu a dělám. Sorry.

Mnohem víc jsem začal kreslit tuší a perem. Předtím jsem používal fixy a grafické popisovače. Řekl jsem si zpátky na základku, back to old school, a začal jsem si vypínat papír, vzal si štětečky a každý design maloval ručně. Je to těžší v tom, že to jedna kaňka může zkurvit. Buď to dáš a je to

Jeho postřehy jsem zužitkoval později. Když jsme se začali scházet, hned jsem věděl, že už grafiku nemůžu dělat tak rychle a zbrkle, že všechno má svůj čas. Došlo mi, že většina toho, co jsem dělal do té doby, byly fakt sračky. Ač to byl přirozený vývoj, samotnému se mi to nelíbilo a nechápal jsem, jak jsem se tím mohl chtít prezentovat. Taky jsem prahnul po tom, aby to Marcel ocenil. Od nikoho jiného jsem nechtěl tolik slyšet, že takhle je to správně.

Asi tři čtvrtě roku jsem s ním konzultoval kaž­dý design, na kterém jsem pracoval. To už byl

vysvětloval dlouhé hodiny, jak se dělá ve Photoshopu a tak dále. S neuvěřitelnou pečlivostí, zápalem a pochopením. Kolikrát jsem po příchodu domů vůbec nic nechápal, ale čerpal jsem z každé chvíle, co jsme byli spolu, protože měl schopnost tě nakopnout dialogem a tím, jaký byl charakterově. Byl ten typ člověka, co se na tebe podívá, něco pronese a ty víš, že tohle je fakt speciální. Elektrickej šok.

Vymýšlel jsem si kapely, které by mohly existovat, a vytvářel jim komplet obaly desek včetně zadní strany, názvů písniček, labelu a poděkování

neuvěřitel­nej pocit, nebo je to v prdeli. I když to z finálního vizuálu nemusí být poznat, ty sám víš, co ten proces obnášel.

Jak se stalo, že jste po Marcelovi převzal grafiku Mighty Sounds?

Vždycky jsem se cítil být součástí té velké party. Když nastala tahle situace, řekl jsem lidem z Mighty produkce, že vím, v jaké jsou asi situaci, a že i když jsem si vědom toho, že nejsem nejlepší grafik na světě, hrozně bych si vážil šance jim pomoci to dodělat. Zbývaly dva měsíce do festivalu a bylo třeba toho hodně dokončit. Dost posvátně jsem onehdá otevíral každý Marcelův soubor a zkoumal, jak je to vytvořený a jak to funguje. Dali mi příležitost to dotáhnout. Z většího respektu jsem tehdy nedělal žádné radikální úpravy, i když jsem měl v některých věcech volnou ruku. Musím podotknout, že jsme tenkrát vytvořili perfektní tým s Vojtou Holubem a Markétou Zelinkovou a jen díky tomu se vše stihlo podle plánu a tak je tomu dodnes. Vizuály na merchandise se už ten ročník dělaly hromadně, podílelo se na nich víc designérů. Stal jsem se součástí produkčního týmu a na 2015 jsem už dělal celkově vlastní vizuál, ale rozhodně jsem stále ctil ten koncept, barevnost a celkovou formu. Letošek už jsem dělal čistě podle sebe, abych se jen nevezl v tom stínu a nechal Marcela jít.

Jaký máte vztah k punku?

Poslouchám ho asi od jedenácti. Začalo to

Někdy ve třinácti jsem zjistil, co je psychobil­ly, a ta hudba a subkultura mě začala totálně fascinovat. To mě přirozeně nasměrovalo k Mighty famílii. Když mi bylo asi čtrnáct, hrál jsem tam s první kapelou. Když jsme založili The Rocket Dogz, začali jsme tam hrát pravidelně.

Kromě Mighty Sounds kapelám vytváříte obaly desek, plakáty, merch. Kdy jste udělal první obal na desku?

Když bych chtěl odpovědět vtipně, vrátím se do dětství, kdy jsem měl hromadu

nočním proudem na ČT2, pak jsem si v jednom pochybném krámku na Strossmayeráku koupil kompilaci Sex Pistols, která se jmenovala tuším Anarchy in the USA, což mi tehdy vůbec nepřišlo divný. Tak jsem se k tomu žánru postupně dostal a začal poslouchat punkové kapely. Ale těch směrů, ze kterých se to na mě valilo, bylo samozřejmě daleko víc.

Dělat pro kapely z venku je vždycky super, už jen pro to, že člověk objeví novou hudbu

Vlastně poslouchám hudbu celý den. Beru ji jako soundtrack k životu

Většinou pro žánrově podobné kapely?

Většinou samozřejmě kapely punkového nebo rock‘n‘rollového ražení. Jsem hrozně rád, že do mě vkládají důvěru i kapely, pro které dělal dřív Marcel. Pořád nedokážu dost poděkovat za to, že se lidi, kteří s ním spolupracovali, nějak tak automaticky obrátili ke mně. Loni jsem se také dostal skrz kapelu Bitch Queens ze Švýcarska k maníkovi z Londýna z jednoho

vypálených desek a obaly jsem jim maloval úplně běžně. Měl jsem takové obaly třeba k AC/DC, kreslil jsem si je na férovku dle vlastní fantazie. Taky jsem si vymýšlel kapely, které by mohly existovat, a vytvářel jsem jim komplet obaly desek včetně zadní strany, názvů písniček, labelu a poděkování.

Ale jinak si myslím, že první obal, který jsem vážně dělal, byl asi pro třetí desku mojí kapely The Rocket Dogz. Zásadní pro mě byl první vinyl pro Queens of Everything, což je asi dva roky zpátky. Jejich album God Save the Queens byla první větší produkční věc. Ten vinyl jsem si přál průhledný a opravdu takový je. Od té doby se to rozjelo a třeba loni jsem dělal kolem deseti obalů.

Vycházíte při tvorbě čistě z hudby, nebo je důležité zadání od kapely?

Samozřejmě se ptám, jakou mají představu. Jaký bude formát, kolik toho bude, jaká má být barevnost a jak to chtějí tisknout. Samozřejmě si nechávám poslat i nahrávku. V dost případech nechávají zpracování čistě na mně. Moc se mi nestává, že bych pak dostával nějaké zásadní korektury, což je asi také tím, že většinou neposílám náhledy, ale rovnou design ke schválení. To v tomhle oboru není úplně běžný. Ty lidi většinou řeknou: Woody, líbí se nám tvůj styl, věříme ti. Když se totiž rozjedu, pracuji do krve, dokud to nedotáhnu. Jinak samozřejmě poslouchám při práci hudbu. Vlastně poslouchám hudbu celý den. Beru ji jako soundtrack k životu. Jinak konkrétně ke konkrétnímu zadání se

punkového labelu. Mají docela velkou produkci a zeptal se mě, jestli bych pro kapely, které vydává, nevytvořil pár obalů. Dělat pro kapely z venku je vždycky super, už jen pro to, že člověk objeví novou hudbu. Třeba hard-coreová holčičí kapela Tomar Control z Chile. Úlet, ale fajn, proč ne.

Lidi, kteří ti nabídnou šanci,
jsou to nejvíc, co můžeš mít

Vojtěch Woody Troják

že lidi, kteří ti nabídnou šanci, abys s nimi šel, a pomáhají ti držet krok, jsou to nejvíc, co můžeš mít. Bez nich nemůžeš existovat a posouvat se dál. Aspoň já to tak mám. Někteří lidi říkají, hele, já jsem si tohle vybudoval… OK, asi to tak do jistý míry je, ale je potřeba si uvědomit, že bez lidí okolo je člověk úplný hovno. Vážím si lidí, kteří ve mě vkládají důvěru a kterým to pak udělá radost. Díky nim si vždycky říkám, že to má smysl a že je potřeba se posunout zase o kus dál.

Ještě mi řekněte o své kapele The Rocket Dogz. Zaregistrovala jsem správně, že připravujete nové album?

Už asi tři roky. The Rocket Dogz jsou moje, řekněme, domácí kapela. Ještě mám Thunderbirds, která je pro mě stejně zásadní, tam má ale každý člen ještě svou domácí skupinu. Je to tedy těžší na koordinaci. Nicméně v Rocket Dogz jsme měli před pár lety zásadní okamžik, kdy odešel kontrabasista, se kterým jsme byli asi pět let. Vzápětí jsme našli nového basistu Andyho. Kapela v té době začala směřovat trochu jiným směrem a začali jsme pracovat na nových věcech. Jen to nechceme uhánět. Všechno má svůj čas. Už jsme se ale z několika desítek písní shodli na nějakých čtrnácti věcech, u kterých finalizujeme texty a ladíme poslední detaily.

Co byste chtěl dodat?

Asi jen to, že si vážím všech lidí, se kterými mám možnost pracovat. Už dávno mi došlo,

snažím poslouchat buď tu danou kapelu, nebo aspoň něco žánrově podobného. Zatím jsem měl štěstí, že jsem nedělal pro nic úplně hroznýho, a pokaždé jsem si rozšířil obzory o nové zajímavé kapely nebo nahrávky.