Red Hot Chili Peppers

The Getaway

Změna je život

Kalifornská čtveřice se na novince výrazně posouvá, což určitá část fanoušků nemusí překousnout.

Asi to chtělo odvahu a hodně přemýšlení, ale RHCP na jedenácté studiovce prošli nejrazantnější změnou za posledních pětadvacet let. Ano, ani odchod Fruscianteho po vydání Stadium Arcadium neměl na zvuk kapely takový vliv jako práce na The Getaway. Částečně za to může fakt, že kytarista Josh Kling­hoffer, který Fruscianteho vystřídal, se na předchozím albu I‘m with You stále cítil svázaný určitou povinností vůči charakteristickému zvuku RHCP (kterým byl navíc lehce naočkován po letech koncertního doprovodu kapely) a teprve nyní se autorsky maximálně otevřel. Je to cítit prakticky z každého kytarového partu, funk šel stranou a nastoupila kosmická melancholie.

Právě na to si fanoušci v reakci na novinku stěžují nejvíc. Stýskají si po Fruscianteho zvuku a připadá jim, že Klinghoffer je na The Getaway příliš puštěný ze řetězu. Není to fér argument. Klinghoffer do kapely už dávno zapadl, a že těleso dál organicky funguje, bylo znát už před lety. Mnohem razantnějším krokem, který The Getaway charakterizuje, je výměna producenta. RHCP se po čtvrt století trvající spolupráce rozhodli dát vale Ricku Rubinovi a nový repertoár svěřili do rukou Danger Mouseovi. To byl rázný krok. A nejistý. Frontman Anthony Kiedis v jednom rozhovoru k nové desce připomněl, že Danger Mouse prakticky škrtl rozpracovaný materiál a začal s kapelou od naprosté nuly.

Výsledek práce, která trvala téměř dva roky, však mnohé bezpochyby překvapí. Redhoti už nejsou tou rozjařenou kapelou adorující kalifornský genius loci. Proměnili se v tklivé myslitele, kteří zvolnili tempo a místo funkrockových pecek servírují zasněný kytarový pop jdoucí zvukově do neuvěřitelné hloubky a mnohovrstevnatosti. Velkou roli na novince hraje také šedesátková vláčná psychedelie, která prosakuje do instrumentálních pasáží, aranží i textů. Jediné, co vlastně zůstalo, je Kiedisův charakteristický vokál a Flea se svou charakteristickou basovou technikou. Ve všem ostatním se kapela posunula do neprozkoumaných vod a zkouší nové věci. Nejde však o žádné hledání cest, naopak. Producent a hudebníci dobře věděli, co chtějí, a o to přesvědčivější je výsledek.

Samozřejmě, že RHCP nerezignovali na svůj specifický zvuk úplně. Go Robot má groove rázný jak facka od Mařeny Škopkové a Goodbye Angels svou sytou gradací a rozmáchlým refrénem připomene ty nejlepší kousky z období alb Californication a By the Way. Ale v kontextu celé desky to zní jako poslední ohlédnutí před cestou do neznáma. Tedy, neznáma... Spíše jde o rázný krok kupředu. Ani do strany, ani do bláta u krajnice. The Getaway je dobré album. I když se jím někteří fanoušci budou cítit zrazeni.