text VOJTA TKÁČ

foto Caleb Coppola

ŽÁDNÉ KOMPROMISY, ŽÁDNÉ VY*EBÁVÁNÍ!

Skotská trojice srdcařů je zpět. V červenci vydají Biffy Clyro sedmou řadovou desku Ellipsis, která se zařadí k tomu nejtvrdšímu, co kdy stvořili. Roli v tom sehrála chuť navrátit se k ranému neřízenému přístupu i obliba v hudebním chaosu. S charismatickým frontmanem Simonem Neilem jsem si povídal o znovunalezeném vzteku i vlčí smečce přátel a rodiny, která pro něj v životě znamená vše.

„Cítím se, jako by mi zas bylo devatenáct. Jsem naprosto ready a v kapele si připadáme znovu na začátku naší kariéry,“ líčil mi se zápalem Simon před koncertem v zákulisí pražské Lucerny. Z jiskry v jeho oku i neustálého úsměvu je vidět, že to myslí vážně. Za sebou má nepříjemné období, během kterého mu umřel dobrý kamarád, zástupce managementu kapely, a dokonce babička. To už je však minulost a frontmana Biffy Clyro dnes pohání dlouho zadržovaný vztek, v rámci něhož všem odpůrcům vzkazuje, aby se šli vycpat. Skotská kapela je na vrcholu rockového světa. A přestože Simon Neil v novém singlu Wolves of Winter zpívá, že už dokázali téměř všechno, láska k muzice ho neopouští. Naopak.

Už jsem slyšel novou desku a působí na mě ve většině momentů agresivněji než předešlá tvorba. Šlo od začátku o záměr, nebo to vzniklo spontánně?

Rozhodně jsme chtěli natočit špinavější a naštvanější desku. U našich minulých alb jsme se vše snažili podat hodně organicky a v pompézním stylu. Tentokrát nám šlo o to, aby nahrávka zněla, jako kdyby vznikla někde v zadní uličce mezi bary.

Ještě před jejím dokončením jste zvěstoval, že bude balancovat na hraně chaosu. Máte v životě a muzice rád chaos?

V hudbě chaos zbožňuju. Všechny moje oblíbené kapely vypadají, jako kdyby se měly co

Snažili jsme se, aby vznikla rozmanitá a trochu bizarní hudební krajina. I proto obsahují Ellipsis hardcorovou pecku nebo country song

bicích, od kterých bychom se normálně odpíchli. Kytary se nenahrávaly klasicky přes zesilovač, ale přes syntezátory a kytarové pedály. Všechno bylo trošičku špatně a vzhůru nohama. Celou dobu jsme nevěděli, kolik ještě u songů zbývá práce. Každý den s sebou proto přinesl malé překvapení a dobrodružství. Rich je neúnavný objevitel všemožných zvuků. Ve studiu stráví hodně času jen uvažováním a hledáním věcí, které se mu líbí, a následně je promítne do výsledku.

MILOVAT, NEBO NENÁVIDĚT

Jde každopádně o novou kapitolu Biffy Clyro. Nepřipadá vám ale, že jste se tímhle nepředvídavým přístupem trochu vrátili zpátky ke kořenům?

Vlastně se to takhle dá říct. Snažili jsme se natočit druhé debutové album. Čím víc toho natočíš, tím líp si osvojíš práci ve studiu a naučíš se některé věci dělat po technické stránce téměř dokonale. To platilo pro pár předchozích počinů. Teď jsme zatoužili vrátit se k anarchistickému postoji, který muzikanti pociťují u tvorby svého debutu. Každá maličkost dokáže nadchnout a všechno je tak trochu překvapením. Dalo nám zabrat odnaučit se postupy, které jsme se během těch let naučili. Po hudební stránce se novinka od naší nejranější tvorby liší, přístup se ale v mnoha ohledech velmi podobá.

V singlu Wolves of Winter zpíváte, že jste dokázali mnohem víc, než si u vás kdokoli

Připadá mi, že hudební byznys v posledních pěti nebo deseti letech téměř přišel o tenhle chaotický aspekt a trochu se drží zpátky. I proto obsahují Ellipsis například hardcorovou pecku nebo country song. Snažili jsme se, aby vznikla rozmanitá a trochu bizarní hudební krajina.

V písních jako On a Bang v tom určitě sehrál roli i producent Rich Costey. Jednou jste o něm řekl, že chce, aby věci zněly co nejvíc narušeně a nepředvídatelně. Co přesně to znamená?

U některých písní jsme například začali nahráváním mého zpěvu a kytary, takže bez

nevidět rozpadnout, nebo naopak znějí tak komplexně, že ve výsledku působí, jako by nevěděly, co dělají. Baví mě zvuky, které mě při poslechu vždy překvapí. Můj osobní život a chaos ale nejdou dohromady. Vlastně jsem velmi organizovaný člověk a děsí mě, když nemám kontrolu nad věcmi ve svém životě.

Vždy nám šlo o to, aby nás lidé buď milovali, nebo nenáviděli. Nechceme se stát kapelou,
která se ti prostě jen líbí

dokázal představit. Existuje něco, co Biffy Clyro stále nedokázali?

Pořád cítím motivaci napsat náš nejlepší song všech dob. Nikdy nejsem s odstupem času stoprocentně uspokojený se skladbami, které složím. Vždy mám pocit, že ta nejlepší na mě teprve čeká někde za rohem. Za posledních pár let kapelu obklopilo plno lidí, kteří se tváří, jako by podporovali, ale ve skutečnosti nás docela podceňují. Každý máme v životě někoho, kdo je k nám za všech okolností negativní. Skladba Wolves of Winter právě takovým lidem vzkazuje rezolutní „fuck you!“. Může se jim nelíbit, co děláme, ale tohle je naše kapela. Singlem připomínáme, že nám nejde o prachy a úspěch, ale hlavně o samotnou hudbu. Je ovšem skvělé, když se lidem naše práce líbí, jen díky tomu můžeme

koncertovat po celém světě. Když týden po vydání desky sedím doma a zmáčknu tlačítko play, cítím se naprosto nejšťastněji. Dojde mi, že jsme to dokázali.

Jak se cítíte, když naživo vyřváváte takhle mocný text?

Jsem zvyklý především na smutné texty. U téhle písně ze sebe naopak dostávám vztek, a je to vlastně moc uspokojivý pocit. Kvůli charakteru songu ho zpívám trochu jinak než ostatní, refrén ze sebe téměř vyštěkávám. V jiných případech mám zase pocit, že si povídám sám se sebou a stále se snažím porozumět některým záležitostem z minulosti. U Wolves of Winter se cítím skvěle, proto s nimi v současnosti zahajujeme naše koncerty.

První singl z nové desky. Aneb fuck you, haters!

Začal jsem v sebe znovu věřit. Došlo mi, že nejdůležitější na světě jsou přátelé a rodina

Vraťme se na chvíli k zmiňovaným haterům. Nejsou právě nepřející odpůrci pro kapelu nutností, která ji žene kupředu?

Vždy nám šlo o to, aby nás lidé buď milovali, nebo nenáviděli. Nechceme se stát kapelou, která se ti prostě jen líbí. Řekl bych, že čím známější jsi, tím větší mají lidi tendenci k tobě zaujmout neutrální stanovisko. Snažíme se, aby se to dělo co nejmíň. Jsme fakt šťastní za fanoušky, které máme. Opravdu jim na naší hudbě záleží a nám zas hodně záleží na nich. Tohle má pro mě cenu a je to hlavní důvod, proč svou práci stále tolik miluju.

DŮVĚRA VE SMEČKU

Novinka je prošpikována zvířecími odkazy a tématy. Chcete touhle cestou vyjádřit, že je zvíře ukryto v každém z nás?

Myslím si, že opravdu je. Projeví se například, když někdo vybuchne a rozčílí se.

Máte domácího mazlíčka? Umím si představit, že se staráte třeba o lvíče nebo malého vlka...

To by se mi líbilo! Mojí ženě bohužel minulý týden umřel pejsek, takže musíme založit novou smečku. V tomhle ohledu jsem si prožil pár velmi smutných dní, ale zvířata obecně miluju. Ty máš nějakého mazlíčka?

Než jsme začali na albu pracovat, připadalo mi, že jsem přišel o svůj instinkt i sebedůvěru. Stále jsem o sobě pochyboval a uvažoval nad tím, co lidé chtějí, abychom vlastně natočili. Když se mi sebevědomí začalo vracet, napadly mě texty písní jako Howl, Animal Style a Wolves of Winter. Začal jsem v sebe znovu věřit. Dá se říct, že album je o instinktu a důvěře ke své smečce. Došlo mi, že nejdůležitější na světě jsou přátelé a rodina, které člověk přirozeně ochraňuje. Dnes na pódiu uvidíme, jaké zvíře jsem. Jestli ovce, nebo třeba rozzuřený vlk!

Podle Simona je v každém z nás zvíře. Souhlasíme.

Mívali jsme irského vlkodava, jmenovala se Ája.

Nekecej, to je oblíbený pes mé manželky! Přestože jsou vlkodavové tak velcí, vždy mi připadali velmi mírní a něžní. Slyšel jsem, že se bohužel nedožívají moc let… Krásný tvor, závidím.

Zvířecí symbolika, i když v úplně jiném slova smyslu, se objevila i v textech vašich oblíbenců Rage Against the Machine. Byli důležitou inspirací i při tvorbě Ellipsis?

Pár lidí nám říkalo, že jim některé momenty Ellipsis připomínají Rage. Když jsme byli teenageři, byli pro nás jednou z nejdůležitějších kapel, kdysi jsme je viděli hrát v Glasgow. Téměř nikdo kromě Led Zeppelin a Black Sabbath nemá tak řízné riffy jako Rage Against the Machine. Díky nim se devadesátková hudba stala zase trochu cool. Je škoda, že na jejich odkaz potom navázalo hodně příšerných nu-metalových kapel a trochu ho pošpinilo. Pro nás budou navždy důležitým vzorem.

Nezáleží, jestli jsme nemocní nebo unavení, jakmile si sundáme trička, jdeme do toho naplno

Když týden po vydání desky sedím doma a zmáčknu tlačítko play, cítím se naprosto nejšťastněji. Dojde mi, že jsme to dokázali

Na druhou stranu je pravda, že jste v tuto dobu prožíval poměrně těžké období (úmrtí babičky, kamaráda a tour managera – pozn.). Byl tohle moment, kdy se ve vás začal kupit vztek, který se teď projevuje na albu?

Před pár lety jsem se cítil, jako kdybych svůj vztek nadobro ztratil. Neustále jsme

ZNOVUNALEZENÝ VLČÍ INSTINKT

Předloni britská média psala, že jste prý složil beatboxový song. Opravdu? Nějak se mi nechtělo věřit, proč byste to vlastně dělal.

Někdo mi tenkrát asi nerozuměl. Řekl jsem „blast beat“ song, to znamená píseň s opravdu rychlými a ráznými metalovými bicími. Některým médiím bylo vlastně docela fuk, co jsem opravdu řekl, a nechtěli to opravit. Tak jsem si řekl proč ne. Přišlo mi fajn nechat lidi v iluzi a v očekávání beatboxu Biffy Clyro. Ale nikdy nevíš! Tahle příhoda mi vnukla myšlenku, že bych to fakt někdy mohl zkusit. Takže na další desku třeba zařadíme ten zasranej beatboxovej song!

Jde tedy o zdravý a velmi přínosný vztek...

Vztek je pro lidi naprosto přirozená emoce. Když potkám někoho, kdo pořád vypadá vesele, je na něm něco zvláštního. Člověk se občas musí pořádně vyřvat. Když ti začnou přibývat roky, uvažuješ, za jak dlouho ztratíš svůj zápal a nadšení. Já se díky vzteku cítím, jako by mi zas bylo devatenáct. Jsem naprosto ready a v kapele si připadáme znovu na začátku naší kariéry.

Takže jste v sobě znovu objevil vlčí instinkt.

Přesně tak! Žádné kompromisy a žádné vyjebávání. To je postoj, který mnoho muzikantů

koncertovali a připadalo mi, že žiju v bublině, ve které jsem se stal imunním vůči mnoha věcem. Objevit v sobě po dlouhé době vztek je vlastně velká úleva. Jsem naštvaný sám na sebe, protože jsem se dlouhou dobu nedokázal vzpamatovat a všechno si srovnat v hlavě. Štve mě globální oteplování i to, že lidi ignorují důležité životní hodnoty.

zaujme, když je jim zhruba dvacet. Nějak tak se zase cítím, je mi úplně fuk, jestli se někomu nebude líbit hudba, kterou děláme.

Když už jsme u toho věku, je pravda, že jste se v kapele dohodli, že budete navěky koncertovat bez triček? Jste nazí dokonce i na obalu Ellipsis.

No jasně, proč ne? Když si sundám tričko, připadám si jako v koncertní uniformě. V moment, kdy ze sebe strhneme top, jsme připraveni na bitvu. Nezáleží, jestli jsme nemocní nebo unavení, jakmile si sundáme trička, jdeme do toho naplno. O tenhle pocit nikdy nechci přijít. Klidně budu v pětašedesáti letech a s obrovským pupkem vystupovat nahoře bez, a to s absolutním oddáním tomu, co dělám.

Simon prý před pár lety přišel o svůj vztek. Tenhle klip svědčí o opaku.