Ten večer se pódium fyzicky zaplnilo osmi muzikanty, multižánrovostí, dokonalým zvukem a intelektuálními vibracemi. Hudba Archive není pro blbce. O tom vypověděla i projekce symbolistického filmu Axiom před koncertem.

text Alena Bílková

foto jakub macháček

Že koncert Archive nebude řachanda, na kterou se půjdete odreagovat, se čekalo. Že ale kapela dokáže vytvořit dvouhodinový soustavný a neunavující tlak, aniž by začala na vteřinu nudit, bylo příjemným potvrzením její dobré koncertní pověsti.

Zachránila tak rozpačitou situaci, která vznikla při projekci čtyřicetiminutového Axiomu. Z černobílého filmu, jenž slavil úspěch i na Sundance, se kvůli technice klubu stal zelenošedivý tetris. Kvůli přehnanému kontrastu na obrazovkách mohl divák na mimiku postav ve filmu zapomenout, stejně jako na kvalitu zvuku hudebního doprovodu. Zvony Axiomu tak odbíjely do šepotu v klubu a namísto nalazení se na specifickou frekvenci Archive přišlo zklamání.

Kromě nedotažené projekce sráželo nejprve atmosféru k podlaze i vědomí, že hity se ten

večer hrát nebudou. Ačkoli si Archive nikdy nehráli na hitmakery (přestože by se jejich nakažlivé kompozice po osekání a zjednodušení mohly snadno populárními stát), složili za svou dvacetiletou dráhu písně, jež fanoušci prostě chtějí slyšet. Ti zvídavější ale věděli, že tentokrát nezazní ani oblíbená Fuck You ani Again. Fuck You totiž napsal zpěvák, který se ve formaci nevyskytuje už přes deset let. Proč ji tedy hrát, kromě toho, že ji máme rádi?

Archive nepřijeli vzpomínat a hrabat se ve svých vlastních archivech, jako to po tolika letech existence dělá většina skupin, ale místo toho třeba hned na úvod naplno zakvílet čerstvou Feel It!, během níž zvládli elektronický podkres střídat s kytarovou řežbou, ticho s bordelem, tmu se světlem, pohyb se stronzem, jemnou melodii s tvrdými riffy

Lucerna Music Bar, Praha, 18. 3. 2015

a tak vlastně po celý zbytek večera až do odpadnutí. Uhodit i pohladit, padat a uhánět, řvát a mlčet.

Maximální kontrasty a nepředvídatelné variace jsou tím, co činí Archive výjimečnými. Navíc je na co koukat. Dave Pen na sebe přímo špendlí pohledy, ať už s kytarou, nebo když občas uhodí do bubnů. Se svým melancholickým ječákem, vystupováním a ostrými rysy by si nezadal s nesrovnatelně populárnějším Chrisem Martinem v dobách, kdy byl frontman Coldplay ještě také charizmatickým zpěvákem a neblbnul s Rihannou a barevnými náramky. Půvabná Holly Martin zase ukázala, že zpěvačka na sebe nemusí upozorňovat barevnou hřívou ani velkým výstřihem. Její tenké nožičky halily těsné tmavé džíny a vlasy rámující dokonalý obličej si jen tak sepla do culíku. Přesto dokázala

publikum usadit, i když zrovna na pódiu stála téměr sama. Klidná, křehká, nebeská a v teniskách.

Archive mají skoro všechno. Půvab, talent i hypnotické plochy, jež se střídají s podmanivými melodiemi. Vizuál, fanatické dirigování i dav odříkající jejich mantry. „Feel. Trust. Obey.“ Především však dokážou vyprodukovat sílu, která se dá přirovnat k nekontrolovatelnému drogovému nájezdu. Trochu se to líbí, hodně znervózňuje a pak už jen prosíte, ať to skončí, protože máte strach, kam až vás to vystřelí. Sice stojíte pevně při zemi, pak si ale začnete kousat rty nebo je samovolně otvírat. Jenže Archive valí dál. Jednou pětiminutovou skladbou, pak sedmiminutovou a pak třeba čtvrthodinovou.

A když odejdou? Zůstane velmi, velmi těžké a hmotné ticho.