Kovbojové z plakátu

Američtí propagátoři country na MTV už jsou víc MTV než country.

Deska Anything Goes přináší krátký, ale komplexní obrázek toho, jak to dopadá, když tradiční americký žánr, který v některých regionech stále považují za posvátný, proroste šoubyznysem. Country v podání Florida Georgia Line je, jak už je dnes v mainstreamu zvykem, tak trochu na steroidech. Pečlivě vystajlovaní kluci do kytar hrabou hlasitě, zároveň je to ale uhlazená, líbivá muzika, o kterou si budou holky volat do všech rozhlasových stanic na americkém středozápadě. Je to dokonalé vítězství formy nad obsahem, protože na hudbě Florida Georgia Line skutečně není cítit nic osobního, o nějakých tradičních prvcích nemluvě. Texty jsou plné frází generace MTV: párty u bazénu, tenhle večer je náš a tak dále. Není to vyloženě nuda, ve svižnějších věcech zabíhajících do rocku Florida Georgia Line upřímně baví, ale jinak mlátí prázdnou slámu.

Úspěch této desky se dá vysvětlit komerčním aspektem i specifičností trhu. V sousední Kanadě, tradičně vstřícné vůči countryovým interpretům, nedosahoval prodej ani desetinového poměru. Jak to bude teď v Evropě, můžeme dopředu hádat – na slabotu. Posluchačům, kteří se v žánru neorientují, toto klouzání po nablýskaném povrchu bude vyhovovat, některé skladby mají hitový potenciál, a až bude léto, s Anything Goes v autorádiu uteče jízda jedna báseň. Člověk si navíc snadno představí, že místo na Mladou Boleslav sviští mezi nekonečnými kukuřičnými lány Ohia. Ale nenechte se klamat tělem, je to všechno jen pop ve flanelce.

1. Anything Goes

2. Sun Daze

3. Good Good

4. Dirt

5. Smile

6. Sippin‘ on Fire

7. Smoke

8. Bumpin‘ the Night

9. Angel

10. Confession

11. Like You Ain‘t Even Gone

12. Every Night

Krapet unylý soul

Retro frčí. Americká písničkářka Natalie Prass na svém eponymním debutu odkrývá svůj jemnocit pro soulovou instrumentaci.

Tahle holka by se cítila v sedmdesátkách jako doma, o tom přesvědčuje už od úvodní My Baby Don’t Understand Me. Její písně mají autentickou atmosféru i promyšlené aranžmá a soul místy decentně koliduje s country. Jenže pod vší tou nablyštěnou orchestrální parádou je tak trochu prázdno. Celá deska se tváří nafoukle – jako kdyby si nechtěla přiznat, že ve skutečnosti není až tolik komplikovaná. Spíše než silné melodie ji táhne právě orchestr, kvalitní aranžmá a zajímavá harmonie.

Nataliin lyricky jemný hlas pluje skrze tóny jako vánek a dodává skladbám na niterné atmosféře. Na druhou stranu je její projev tak trochu plochý, drží se v jedné rovině a prakticky nikam negraduje, což u soulu zkrátka moc nefunguje. Možná je příčinou snaha o intimnější prožitek, ale vzhledem k tomu, že nálada celého alba je téměř neměnná, dochází při jeho poslechu k postupné ztrátě pozornosti. A i když se nahrávce nedá vytknout jistá noblesa a uhlazenost, unylost zpěvaččina projevu a absence napětí je vskutku ubíjející. Obzvláště pak v dynamicky výraznějších skladbách.

Zajímavou odbočkou a absolutní kontradikcí k soulovým skladbám jsou pak písně Christy a It Is You, ve kterých se upustilo od žesťů a prim hrají smyčce a harfa. První zmiňovaná zní vyloženě muzikálově, zatímco druhá zase jako ze staré pohádky od Disneyho (člověk skoro očekává, že na něj odněkud vyskočí Julia Andrews). Paradoxně jsou tyto dva žánrové odskoky mnohem zajímavější než hlavní linka alba. Otázkou však je, jak se vlastně chce Natalie Prass profilovat. Sotva jako soulová zpěvačka, na to zkrátka moc nemá, jakkoli je v tomto ohledu dobrou skladatelkou.

1. My Baby Don’t Understand Me

2. Bird Of Prey

3. Your Fool

4. Christy

5. Why Don’t You Believe In Me

6. Violently

7. Never Over You

8. Reprise

9. It Is You

Výjimečný debut...?

Deska naplňuje očekávání, ale dál moc nepřidává.

Úvodem je třeba Jamesi Bayovi složit poklonu. Coby držitel ceny kritiků Brit Awards, která se uděluje autorům chystajícím debutovou desku, musel bojovat na dvou frontách. Naplnit očekávání odborníků a potvrdit, že cenu nedostal jen tak, a zároveň přinést něco nového fanouškům namlsaným minulými ípíčky. Udělal to lišácky, ale na aplaus to není.

Chaos and the Calm je totiž z velké části postavený na repertoáru, který zpěvák vydal už dříve. Ano, je to běžná praxe, že se věci z demáčů dostávají na dlouhohrající desky, ale tady je toho tolik, že kdo má Jamese Baye naposlouchaného, tak mu debut až na výjimky nabízí leda tak známé melodie v novém kabátu. A to tomu ještě přidávám, protože některé verze se od sebe prakticky neliší. Ze zpěvákovy strany je to pochopitelný krok, postupně vydávané skladby bodovaly u kritiků i široké veřejnosti, tak proč je nevydat ve formátu plnohodnotné desky. A zde je jádro problému, ta deska kvůli tomu plnohodnotná není.

Toto negativum ale nyní nechme stranou, protože Chaos and the Calm je jinak dobré album. Nabízí suverénní písničkářský rukopis, který je u debutů vzácností. Má velký potenciál bodovat v mainstreamových rádiích, protože nové aranže akcentují popovou melodičnost starších singlů. Zároveň nahrávky Baye představují jako okamžitě rozpoznatelného songwritera, který si nehraje na zadumaného filozofa u mikrofonu v koutě čajovny, ale předkládá silné refrény říkající si o to, aby je zpívaly na festivalech davy. Hodně tím připomíná Eda Sheerana, jen texty míří spíš na mužské publikum.

1. Craving

2. Hold Back The River

3. Let It Go

4. If You Ever Want To Be In Love

5. Best Fake Smile

6. When We Were On Fire

7. Move Together

8. Scars

9. Collide

10. Get Out While You Can

11. Need The Sun To Break

12. Incomplete

Zahrávej si a shoříš

Nová deska A Place To Bury Strangers je víc než jen testování krabiček.

Je pochopitelné, že když ústřední postava tria A Place To Bury Strangers, kytarista a zpěvák Oliver Ackermann vyvíjí a vyrábí efektové krabičky, které si od něj kupují lidé jako Bono z U2, Trent Reznor, nebo TV on the Radio, musí je někde testovat. A nejlepší testovací tankodrom je logicky vlastní kapela. Na druhou stranu je zjevné, že když už vlastní kapelu má, a navíc dosáhla jisté prestiže, nechce být znám pouze jako ‚ten, co vyrábí efekty na prznění zvuku‘, to dá rozum.

Takže A Place To Bury Strangers sekají singly a épéčka jak na běžícím pásu a svoji čtvrtou regulerní desku Transfixiation vydali letos. Někde o ní píší jako o gigantickém kroku směrem vpřed v jejich evoluci, já to vidím spíš na solidní rozvíjení daného tématu, ze kterého nějak razantně vykročit by byla jejich aurická smrt. Notorická komparace s Jesus and Mary Chain a My Bloody Valentine začíná být lehce omšelá a nudná, byť je bezpochyby nejblíž a po ruce, má-li se hledat nějaký příměr. A Place To Bury Strangers jsou super parta pro hodně ujetý filmový soundtrack a rozhodně nemají sebemenší ambice udělat líbivou hudbu ve smyslu nějakých dementních hitparád, žebříčků nebo všeobecné popularity. Dalo by se celkem směle říct, že s Transfixiation jdou ještě hlouběji, dál, za další tři rohy. Zvuk se tříští jako těžké sklo a s ohlušující ozvěnou se zalyká sám sebou.

A Place To Bury Strangers si stále udržují dvě základní polohy. Jedna je zmíněný shoegaze model prohnaný důmyslnou soustavou bustrů a několikanásobně zesílený tak, že vám z něj skoro puká hlava. Pak jsou na albu věci s basou jako od Petera Hooka z Joy Division (Supermaster a Straight nebo i We‘ve Come So Far), které akcentují melodii o něco víc než jako excentrickou hlukařinu. Celá medová kolekce noiseového terorismu je obohacena o šestiminutovou mantru Deeper, za kterou by pánové dost možná dostali i lehce chladnou pochvalu od Michaela Giry ze Swans. Fill The Void je zase jako opulentní kytarový cover Suicide s místy probleskující feedbackovou onanií Kurta Cobaina, kterou čile a s oblibou provozoval v období kolem Bleach a lehce před. A pak je ke slyšení pár vyložených škodolibostí. Lower Hight, která navozuje iritující pocit, že buď hrají tři věci přes sebe, nebo něco jede pozpátku. U I Will Day už zoufale přemýšlíte, jestli jste náhodou nepřišli o podstatnou část sluchu. Tohle vše je součást konceptu a zároveň důkaz, že v teroristickém výcvikovém táboře Olivera Ackermanna je vše v pořádku a panuje svěží a činorodá nálada.

Nikdy jsem A Place To Bury Strangers neviděl živě, i když bych si to moc přál. Byl by to hypoteticky dost možná jediný koncert, řekněme v měsíci, který by mé uši zvládly, ale bez vteřiny zaváhání prohlašuji, že bych si ho užil. Stejně jako si pořád dokola užívám všechny jejich desky, včetně nového přírůstku Transfixiation.

1. Supermaster

2. Straight

3. Love High

4. What We Don’t See

5. Deeper

6. Lower Zone

7. We’ve Come So Far

8. Now It’s Over

9. I’m So Clean

10. Fill The Void

11. I Will Die

Dezoláti z Watfordu

Album, která má potvrdit, že ani výměna zpěváka trajektorii Gallows nenarušila, dopadlo dobře.

Poměrně obsáhlá historie a geneze Gallows vyšla v předchozím čísle Headlineru. K některým věcem tedy není třeba se vracet, některé je naopak třeba zopakovat. Například to, že Gallows už patnáctým rokem patří k hrdým reprezentantům nové vlny britského hardcore. Vlastně ne jenom britského, ale potažmo globálního, protože poměrně záhy po svém vzniku přerostli těsné kluby i hardcore komunitu.

Jejich historie je poznamenaná jedním citelným šrámem, který rozdělil skalní fanoušky na dva nesmiřitelné tábory. Tím mezníkem byl odchod původního zpěváka Franka Cartera a příchod Kanaďana Wade MacNeila. Nejenom že jsou oba diametrálně odlišné tělesné stavby a působí jako liška versus medvěd, ale i jejich hlasový projev je někde jinde. To muselo nutně ovlivnit i směřování kapely. Eponymní album po Carterově odchodu nastínilo, že měknutí se u Gallows rozhodně bát nemusíme. Wade navíc měl a má hudební kořeny propletené se zbytkem kapely mnohem pevněji než Frank. A hojně se k nim vracejí i na svojí nejnovější desce Desolation Sounds.

Otvírák desetiskladbové horské dráhy, song Mystic Death, je masivní šleha s nosným riffem jako z pomalejší věci Slayer. Střední valivé tempo je nekompromisní, i když typický shouting (řev, křik, chcete-li) střídá až podezřele často pro Gallows nezvyklý postpunkový zpěv. A není to rozhodně jediná změna, za kterou je budete mít buď ještě radši, nebo je naopak úplně zavrhnete. Následující Leviathan Rot jsou zničující Gallows se vším všudy. Rychlé tempo, kytarové riffy jako mačeta (ne Johnny), medvěd Wade utržený ze řetězu, chystající se vám utrhnout hlavu a udělat si z vás rychlou večeři. Podle stejného scénáře jede i Leather Crown až do intermezza, kdy rychlost spadne na půl, na jedno dvě nadechnutí, aby vás na posledních padesát vteřin vtáhla zase zpátky do zpoceného pitu. Desolation Sounds, která dala celému albu název, začíná v hlasové poloze, v níž Wada skoro nejde poznat, má rockovou strukturu i tempo a výrazný refrén. Death Valley Blue je asi jediný song, u kterého jsem trochu rozpačitý. Je to slepenec mainstreamového metalu, patetického refrénu, post grunge a nevím čeho ještě, ale moc nechutná. Chains začíná ambientně-gotickým intrem, kterému propůjčila svůj éterický dívčí vokál Helena z Dios Mio, aby se vzápětí vše zvrhlo v totální peklo a tenze zůstává, i když hluková stěna a řev na chvíli opadají.

První singl z desky, ke kterému je i video, Bonfire Season, je jedna z nejpovedenějších věcí, hudebně evokuje Siouxsie and The Banshees a v refrénu kytarovou vyhrávkou trochu At the Drive-In, což není vůbec špatné. Je to také jeden z těch ukázkových songů, determinující, že Gallows už jsou dost mazáci na to, aby se museli otrocky držet všech berliček stylu, na kterém hráčsky i popularitou vyrostli. 93/93 je špinavý punk s basou, která je nepříjemnější než gastroskopie. Naopak Cease To Exists je vlastně jediná pomalá věc na desce, ale nepůsobí nikterak nepatřičně. Naopak organicky mezi ostatní zapadá, i když má téměř lyrickou náladu. Swan Song celou desku uzavírá, ale labutího na tomhle masomlejnu není zbla nic. Sloky jsou super, refrén na můj vkus trochu moc tlačí na pilu.

Gallows naživo jsou mnohem uvěřitelnější, ale i tak druhý rozhodující štych v podobě alba, které by mělo potvrdit, že výměna zpěváka jejich trajektorii nenarušila, dopadl dobře. Jak sami říkají, je to deska, která se nebojí soudů a kterou nahrávat byla prostá radost čtyř lidí z toho, že spolu můžou svobodně hrát, co je baví. Bez ohledu na neustále přítomný strach, jestli se vejdou do přednastaveného očekávání. Ignorovat někdy okolní hudební svět může být velmi osvobozující.

1. Mystic Death

2. Desolation Sounds

3. Leviathan Rot

4. Chains

5. Bonfire Season

6. Leather Crown

7. 93/93

8. Death Valley Blue

9. Cease To Exist

10. Swan Song

Punk a bahno

Cancer Bats zjistili, že vyrovnávat se se smrtí kolem sebe je vždycky těžké.

Jak, na to recept neexistuje. Cancer Bats, po neúnavném koncertování, v období, kdy se chtěli reformovat a nabrat síly pro další maratóny, devastovala smrt několika blízkých lidí. Logicky se to muselo promítnout i do jejich páté studiové desky.

U téhle kapely je vždycky trochu problém, jestli je spíš metal, nebo hardcore s punkovými kořeny. Pochopitelně, že obojí. Jenom její ‚Bat Sabbath‘ personifikace je na Searching For Zero možná o něco málo silnější než vzdor, chaos, rychlost a hlína. Takže sludgemetalových momentů je na můj apetit trochu víc, než bych si přál. Nejvíc a nejdál je pochopitelně věc s výmluvným názvem Beelzebub, čistě sabbatovská, s Cormierovým nejčistším zpěvem, co jsem kdy slyšel. Ale než upadneme hubou do mazlavého bahna, přijde výtečná Satellites, která bolí, kouše, štípe, sdírá z kůže, zabíjí úvodními ‚ouou‘ vokály a nechtěně odkazuje na fakt, proč si kapela vybrala ke spolupráci právě producenta Rosse Robinsona.

Tenhle chlápek pozlatil hodně věcí, z nichž asi nejzáslužnější nebudou ty nu-metalové míčoviny, ale především Roots od Sepultury, a pak jeho slabost pro chaotické pankáče – At the Drive-In (Relationship of Command) a The Blood Brothers (… Burn, Piano Island, Burn). Tady je ta spojnice úplně zjevná. Satellites má hodně z At the Drive-In. Studiem nepotlačenou explozivní energii, bordel a špínu, nadvojené vokály v recitativech a Cormierův hlas zabarvený hodně podobně jako byl v té době vokál Cedrica Bixlera. Ve stejném tratolišti krve se máchá Devil’s Blood a především totální hurikán All Hail, jinak song věnovaný Daveovi Brokiemu z kapely Gwar, který zemřel v dubnu loňského roku. Arsenic In The Year Of The Snake znovu křísí ducha At the Drive-In a z odštěkaného sloganu „too many friends died this year“ mrazí. A pak je tu ten utahanější, zatěžkanější zbytek ve stylu Black Sabbath. Není o nic méně intenzivní, ale přece jenom víc metal. Cursed With A Conscience, Buds a totálně bahenní věc Dusted. Závěrečná No More Bull Shit je tak trochu odkaz na Black Flag z období, řekněme, My War. Bez ohledu na tempo a rychlost, Cancer Bats na Searching For Zero jenom připomínají, kam jdou, čím ve skutečnosti jsou a proč. Uvěřitelnost je důležitá nejenom pro okolí, ale především pro sebe sama.

1. Satellites

2. True Zero

3. Arsenic In The Year Of The Snake

4. Beelzebub

5. Devil‘s Blood

6. Cursed With A Conscience

7. All Hail

8. Buds

9. Dusted

10. No More Bullshit

Jak zabít ptáčka

Kendrick Lamar na svém opusu zvážněl a potemněl.

Vrcholová hiphopová liga se zmítá v křečích, prázdnotě, bling-bling nesmyslech a jeden negramot závodí s druhým, kdo bude mít víc platiny, zlata na krku a keše na kontě. Ta intelektuálnější špička rozpouštějícího se ledovce se snaží trumfovat v tom, kdo udělá divnější a rádoby umělečtější desku. Někomu to vychází, někomu ne. Pro nás, Středoevropany bílé kůže, jsou některé kryptogramy v černé hudbě prostě organicky zapovězené. Rozkódovat je znamená mít důvod, trpělivost, čas a alespoň povrchní znalosti posloupností. Bez toho se můžeme jenom dohadovat o tom, odkud pochází jaký sampl a jestli je daná deska dobrá produkcí, zvukem či interpretací, zda vybočuje z průměru, nebo naopak. Takový Kanye West zašel v excentrickém odpoutání se od zažitých formulí nejdál dva roky zpátky s deskou Yeezus a zůstal nepřekonán. Zatím. Pravděpodobně ani on sám, i navzdory konstantnímu sebepřesvědčování o vlastní výjimečnosti, nebude schopen překročit tuhle metu, odpoutat se a plodit další mimozemská díla.

Kendrick Lamar se doposud držel při zemi, i když jeho „dospělácké“ album Good Kid, m.A.A.d City (2012) všichni opěvovali a dostalo sedm nominací na Grammy. Přestože žádnou neproměnilo, Lamarovi se začalo právem říkat pán. A nevymáchanou hubu má vlastně také, protože se prohlásil za rapového krále New Yorku a konstantně nasíral a provokoval hiphopovou komunitu od východního pobřeží po západní.  

Jako by na To Pimp A Buterfly Kendrick Lamar zvážněl a potemněl. Už úvodní Wesley’s Theory začíná samplem, který leckomu bude ležet v žaludku. Every Nigger is a Star je motto a téma, které se proplétá celou deskou, a už na začátku upozorňuje na fakt, že zábava a tanec jdou poněkud stranou, že tohle není zdvořilé album, které bude klouzat krkem do útrob všem a každému. Proč by také mělo? Amerika je od dob zrušení otrokářství konzistentně krmena jednou tučnou lží, že všichni jsou si rovni, bez ohledu na původ a barvu kůže. A přitom bílý policajt beztrestně a opakovaně může zabít černocha a odkráčet středem, chráněn tradicí, vachrlatým zákonem a rasovou převahou.

Jasně že to není nové téma. Věnovaly se mu desítky černých umělců. James Brown, Sly and the Family Stone, George Clinton, Public Enemy, Lamarův velký vzor Tupac Shakur a mnoho dalších. Kendrick Lamar znovu objevuje téma s citem, umí šikovně žonglovat s metaforami, a přitom je adresný, nekličkuje, neschovává se a daří se mu vyhýbat se zbytečným klišé. Díky produkci Dr. Dre na jedné straně a progresivních undergroundových jmen jako je Flying Lotus, Thundercat nebo třeba Knxwledge na straně druhé delikátně balancuje mezi oldschool hip hopem, g-funkem, p-funkem, až skoro kavárenským intošským jazzem, psychedelickým soulem, a přitom zůstává jasně definovaným mainstreamem. 

Berme to tak, že Lamar díky To Pimp A Butterfly vkusně prodává skrze zábavu revoluční myšlenky a závažná společenská témata. Používá populární médium k doručení důležitých vzkazů a křísí slova, která by neměla být zapomenuta. Rap se možná za posledních dvacet let změnil, ale třídní boj a rasismus v Americe zase tolik ne.

1. Wesley‘s Theory

2. For Free?

3. King Kunta

4. Institutionalized

5. These Walls

6. u 

7. Alright

8. For Sale?

9. Momma

10. Hood Politics

11. How Much a Dollar Cost

12. Complexion

13. The Blacker the Berry

14. You Ain‘t Gotta Lie

15. i

16. Mortal Man

Víc než aktuální

Nová sólovka Davida Kollera má energii i důraz na myšlenku „teď a tady“.

Zvláštní název má hned několik vysvětlení. Album vznikalo v Mikulově na půli cesty (obrazně, nikoli na kilometry) mezi Prahou a Bratislavou, velkou část práce odvedla slovenská textařka Mirka Ábelová. Koller také výrazně glosuje politické dění platné pro obě země, ale to bychom předbíhali.

Nejprve je důležité říct, že zpěvák a jeho tým natočili silnou rockovou desku plnou energie, která o co míň nabízí rádiových singlů, o to více zdůrazňuje koncertní, a netroškařme, halový potenciál nového repertoáru. Může za to hlavně kytara Michala Pelanta, ale rytmická sekce si také přijde na své, například v závěrečné Čučoriedce, kde se houpeme na basových linkách od začátku do konce. Na opačném pólu pak stojí pomalá Gypsy Love, balada, kterou si fanynky Lucie bezpochyby zařadí do přehrávače mezi nejoblíbenější kousky.

ČeskosLOVEnsko ovšem nabízí několik skladeb, které kladou důraz na sdělení, glosují aktuální dění se sarkasmem a suverenitou rockerům vlastním. Putin je stavěn do jedné řady k Hitlerovi a Stalinovi, apel na ukázání vztyčeného prostředníčku mnohým promptně připomene Kollerovo angažování v kampaních proti KSČM. Skladba Galerka zase připomíná, že stále přehlížíme staré hříchy a odpouštíme nevyřízené účty, čehož šíbři směle zneužívají. Nejde o žádné laciné apelování, ale přesně mířené políčky konkrétním lidem a skupinám. Je zbožným přáním recenzentovým, aby tyto texty přestaly být aktuální co nejdříve.

Nová deska Davida Kollera rozhodně stojí za koupi. Je sice pravděpodobné, že některé písně se budou posluchačům plést a mohou si k nim hledat cestu déle, někomu pravděpodobně bude proti srsti i místy ostřejší slovník, na druhou stranu silné skladby převažují a táhnou ČeskosLOVEnsko dopředu tempem, že se ani nenadějete a cédéčko je na konci.

1. Aha

2. Letní

3. Recidiva

4. Sladké sny

5. Gypsy Love

6. Já to vrátím

7. Řidič

8. Psychopat

9. Ticho

10. Galerka

11. Dnes naposled

12. Ani ty, ani já

13. Čučoriedky