Kytary útočí. Temně, teskně, naštvaně, radostně i hlasitě. Nebo také ne, kytary nejsou podmínkou. Bereme i bubny a synťáky. Značka: vážně a nezávisle

| Slaves | XTRMST | State Faults | Blink-182 |

Znal jsem jednu kapelu stejného jména. Byli to moji kamarádi, a tak jsem byl ze začátku trochu mrzutý, že jim tihle holomci z Kentu čórli tak hezký název, byť jsou už pár let disfunkční. Slaves vlastně nejsou tak moc objev, protože už fungují nějakou dobu, vydali dokonce malou desku, EP řekněme, Sugar Coated Bitter Truth se jmenuje, a streamovat ji můžete na jejich Bandcampu. Na MTV zrovna běhá jejich video k aktuálnímu singlu The Hunter, podepsali je Virgin/EMI a debutová deska Are You Satisfied by měla vyjít 1. června.

Jsou dva, vypadají neškodně, ale dělají škodící hudbu. Jeden hraje na kytaru garážové riffy s bluesovými

kořeny, druhý mlátí do dvou kotlů, na činely a ječí. Je to band z kategorie Death From Above 1979, Royal Blood, Blood Red Shoes a The White Stripes.

Jenže na rozdíl od třeba zmiňovaných Royal Blood, ze kterých všichni řičí blahem, Slaves kašlou na středobasové frekvence a jsou punk, což je na nich kromě smyslu pro humor velmi sympatické. Jejich heslo „dělat velké věci, ale držet se při zemi“ by se mělo tesat, rozdávat místo všech dementních hudebních ocenění a prsit se na poličkách, zastiňujíc všechny ty Anděly, soustružené Sojuz-Apollo nesmysly i žulové Žebříky. Hned by na světě bylo veseleji.

Graficky a vizuálně vděčná kombinace červené a bílé v sobě nese v tomhle videu navíc jasnou symboliku. „Myslíš si, že jsi nespoutaný, ale tvůj konzumní život je stádový. Chceš odpor, vymezit se? Podívej se na mě. Tvoje existence je tak obyčejná a hloupá. Jsi konformista!“ Zpěvák Davey Havok a kytarista Jade Puget, oba z AFI, před nedávnem rozběhli svůj vlastní projekt XTRMST. A to značí extrémní hudbu a extrémní výpovědi. Oba jsou straight edge hardcore a česká kotlino, div se, neadorují Rychlé šípy ani Michaela Jacksona pro jeho pracovitost. Oba vyrostli na Minor Threat, Negative Approach, sdíleli pódia s Earth Crisis, Snapcase nebo Undertow. Jejich společná ideová platforma a inklinace k hardcore, přestože z AFI se stala halová kapela, lehce koketující s rockovým mainstreamem, je semkla

dohromady a dala vzniknout právě XTRMST. Debutová deska vyšla na labelu Dim Mak Stevea Aokiho a jejich chat o punkové etice, fanzinech, straight edge, bytových koncertech a spaní na špinavých podlahách můžete zhlédnout na jednom z odkazů níže. Stejně jako ukázky jejich lednového koncertu z kalifornské Santa Any.

Rozhovor se Steve Aokim, Dave Havokem a Jadem Pugetem

State Faults: Head In The Clouds 12“

2015/Tiny Engines

Mít hlavu v oblacích, dotýkat se čelem duhy a jako vesmírný unicorn plout mimo otěže všednosti. Být trochu emo, a přitom nemuset každé ráno malovat černé šminky. Devadesátkový emo-core byl úplně něco jiného než to, co si pod stejným pojmem představuje dnešní generace do pětadvaceti. State Faults z kalifornské Santa Rosy jsou perfektní mix devadesátkového hardcore, post-hardcore a emo-core, tolik typického pro kapely z celé jižní Kalifornie, Golety nebo Santa Barbary a nevědomky i trochu shoegaze.

Head In The Clouds vydali už v roce 2010, ale teď vychází znovu jako reissue na labelu Tiny Engines a je to skvělá připomínka dob, kdy tenhle druh hudby měl trojrozměr, uvěřitelnost, nekašírované emoce

a intenzitu vulkánu. Song Dreamcatcher je neskutečná jízda. Má kouzelnou moc poslat vás zpátky do těch let a udělat některá životní rozhodnutí ohledně hudby jinak. Žel jenom ve snu. Pusťte si State Faults do života. Pokud vás baví hudba a nebojíte se kombinace temnoty a melancholicky zakrvácených emocí, pohltí vás. To vám garantuju!

Přestup měsíce

To zase bylo povyku! Pomatený ufňukánek Tom DeLonge tak dlouho provokoval trpělivost svých spoluhráčů z Blink-182, až dostal padáka. Údajně neměl koule na to odejít sám, tak to Travis Barker a Mark Hoppus vyřešili radikálně za něj. Což o to, tyhle situace se stávají neustále, kapely vyhazují, muzikanti odcházejí, zapomínají na domovské povinnosti a věnují se svým levobočkům víc než kapele, která štědře dává na chleba. Jenže co Blink-182 bez frontmana?

Blink-182?

Tom DeLonge ven,

Matt Skiba dovnitř

Elegantní a tak trochu šokující řešení se jmenuje Matt Skiba. Jeho domovská kapela Alkaline Trio, svého času jedna z nejlépe profilovaných mladých punkových kapel z Kalifornie, lehce stagnuje, a tak se nenechal dlouho přemlouvat a naskočil do rozjetého vlaku s Travisem a Markem. Přestože Alkaline Trio mají gotický ocásek a jsou víc underground než Blink-182 a Mattovo hraní na kytaru i zpěv jsou trochu jinde, než jak to dělal DeLonge, zapadl skvěle. I když skalní fanoušci kapely na sociálních sítích pláčou po návratu Toma a nešetří invektivami na adresu Matta Skiby, z videí na YouTube je vidět, že většina fans změnu akceptovala bez problému. Blink-182 šlapou jako nikdy a Matt je navíc mnohem větší sympaťák než DeLonge. Mrkněte sami.