text VERONIKA ONDEČKOVÁ

foto bet orten

Kapela by měla mít vizi

Electroswing, to nejsou jenom narvané letní tančírny a záminka, proč se jednou za čas hodit do (retro)gala a vyrazit mezi lidi. V podání Mydy Rabycad se stává sofistikovanou a zároveň zábavnou interpretací znovuobjeveného žánru.

Rozhovor s tvrdým jádrem čerstvého zboží, kapely Mydy Rabycad, se podařilo uskutečnit na poslední chvíli před uzávěrkou dubnového vydání Headlineru. Čtveřice si na něj vyhradila čas po návratu z prvního ze křtů svého druhého studiového alba Glamtronic, který proběhl v Brně. Posilněná obědem a sladkým životabudičem s kusy celých malin se unavená skupinka v obležení zavazadel rozpovídala o své pozoruhodné hudební cestě. Mydy Rabycad k ní mají tolik co říct, že nebýt únavy a otevíracích hodin, možná bychom v holešovickém lokále seděli ještě teď. Poslouchat totiž stojí za to.

Za dva a půl roku existence vydáváte už druhou desku a plníte sály. Jak se vám to povedlo?

Nèro (syntezátory): Velký zlom nastal v momentu, kdy na nás přišel náš manažer Petr

Blažek alias Kužel, který je zároveň naším zvukařem. Začal intenzivně pracovat na tom, abychom byli vidět a někam to dotáhli. Hlavně díky němu jdeme nahoru.

Žofie (zpěv): Celé loňské léto jsme jeho zásluhou intenzivně hráli, což nám určitě také hodně pomohlo.

Mikuláš (saxofon): Důležitým okamžikem byl koncert Parov Stelar Band, kterému jsme měli předskakovat. Informace o nás jako o předkapele se objevila na veřejnosti a provázela ji řada pozitivních reakcí. Nedopatřením ze strany organizátorů však z našeho supportu nakonec sešlo. Díky těmto událostem si k nám ale našel cestu náš manažer, což bylo velké štěstí.

Nèro: Neuskutečněné předskakování Parov Stelarovi sehrálo ještě další roli. V souvislosti s ním jsme si poprvé řekli, že by to chtělo dát dohromady živou kapelu. Oslovili jsme

proto Tomáše Konůpku, mého dlouholetého kamaráda, učitele na bicí a hlavního producenta alba Glamtronic, a dohodli se s ním na spolupráci. Stále jsme ale nebyli kompletní. Postrádali jsme především kytaristu a zvukaře. I v tom nám Tomáš podal pomocnou ruku a přivedl do party kytaristu Matěje Belka a Kužela.

Studujete hudebně zaměřené školy?

Nèro: Já už ne, před rokem jsem odmaturoval. Od té doby se snažím soustředit jenom na muziku a zatím to docela jde. I když to mám zatím jednodušší, protože ještě pořád bydlím u mámy (smích).

Mikuláš: Já studuju FSV UK, nulák na právech a Ježkově konzervatoři, kde ale nejspíš z časových důvodů brzy skončím. Honza studuje Právnickou fakultu v Praze.

Žofie: Pokud jde o vznik kapely, škola sehrála důležitou roli. Potkali jsme se totiž na hudebním táboře.

Jasně, výraz hudební tábor má určité zabarvení…

Žofie: To má. Pamatuji si, jak se mi na něj nejdřív strašně nechtělo jet, zpětně si ale nedokážu dost poděkovat za to, že jsem vyrazila. Potkala jsem tam totiž Nèra s Honzou, kteří jsou shodou okolností bratranci,

a kromě Mydy Rabycad spolu už dřív měli kapelu. Zároveň tam vzniklo přátelství s jednou z mých nejlepších kamarádek, za kterou jsem posléze dojížděla do Jablonce nad Nisou na různé hudební akce. To byl pro změnu můstek k setkání s Mikulášem. Narazili jsme na sebe jednou při čekání na autobus z Jablonce, zapovídali se a zjistili, že nás pojí dohromady kamarádství právě s Nèrem a Honzou. Všechno se to najednou propojilo.

Nèro: Pointa je, že díky téhle anabázi vzniklo tvrdé jádro Mydy Rabycad, které je založené především na kamarádství. V tom je také naše síla. Nedali jsme se dohromady tak, jako je to jinde běžné, že bychom poptávali jednotlivé členy kapely.

Začínajícím kapelám se často stává, že si organizačních aspektů příliš nehledí, což v horších případech vede až k jejich zániku. Čím to je, že u vás věci šly jako po másle?

Nèro: U nás to vyplynulo tak nějak samo. Nerozdělovali jsme si žádné role. Oporu jsme měli hlavně v Mikulášovi, který mezi námi vyniká tím, jak je cílevědomý a aktivní.

Mikuláš: Hodně jsem toho odkoukal ve ska-punkové skupině, ve které jsem dříve hrál. Měli jsme hrozně šikovného kytaristu na tyhle manažerské záležitosti. Myslím si, že pro každou kapelu je moc důležité mít určitou vizi. V úplných začátcích, když jsme se potloukali po pražských Holešovicích a řešili kapelu, jsme probírali všechno možné. Mám z té doby dokonce deník, který mapuje celý první rok Mydy Rabycad od založení kapely přes vymýšlení názvu až po naši garderobu.

Bylo to hrozně intenzivní období a pořád z něho vycházíme.

Na začátku vám pomohla electroswingová vlna. Nepřijde vám, že už je toho moc? V sezóně člověku pomalu co týden dorazí pozvánka na electroswingovou party. Původní kouzlo se tak začalo vytrácet.

Celá kapela jednohlasem: Jó, tohle nám už taky vadí...

Žofie: I když jsme se od první desky žánrově posunuli někam trochu jinam, stále z electro-swingu vycházíme a zatím nám určitě pomáhá. Na podobné akce jsme zvaní prakticky neustále. Osobně jsou mi electroswingové večery stále sympatické navzdory tomu, že celý jejich fenomén začal tak trochu nekontrolovaně bujet. Líbí se mi na nich, že na nich nejde jenom o muziku. Ke swingu se váže určitá specifická atmosféra, móda a především chuť lidí bavit se. Pro návštěvníky jsou tyto akce zábavné. Rádi se převléknou do kostýmu a promění se na chvíli v někoho jiného. Popijí, zatančí si na svižnou muziku, a o to jde. Swingový oděv dá navíc dohromady téměř každý za pomoci kousků, které má doma ve svém šatníku. Nejde o nic, nad čím by člověk musel složitě přemýšlet. Tenhle folklór se přenáší i na naše samostatné koncerty a posouvá je na úplně jinou úroveň zábavy.

Nèro: Uvidíme, jak zapadneme s novým albem. V porovnání s debutem, který byl hudebně velice líbivý svou naivitou, jsme se totiž na nové desce posunuli zase někam dál. Sám jsem zvědavý.

Jakým způsobem na tvorbu Mydy Rabycad reaguje vaše okolí z jazzové obce, například vaši kantoři nebo spolužáci?

Mikuláš: Jak kdo. Občas se stáváme trnem v oku některým ortodoxním jazzmanům. Moc nás nemusí. Coby vystudovaní muzikanti a improvizátoři mají hluboko zažitou hudební teorii. Zastávají názor, že správný jazz má vykazovat určitý řád a technickou náročnost. Jenže přes tuhle složitost a strojovou dokonalost již často nedohlídnou na to, co je vlastně ještě vkusné a efektní. Bývají v uvozovkách uražení, když si dovolíme zařadit třeba takové sólo na bluesové stupnici, a mají tendenci poučovat nás o tom, že bychom měli hrát jinak a lépe. My si ale říkáme, proč to dělat složitě, když to jde jednodušeji a zábavněji pro nás i naše posluchače. Nehledě na to, že spousta osobností ze starší generace má tendenci odsuzovat elektronickou složku naší hudby s tím, že zmáčkneme tlačítko a počítače za nás složí hudbu...

A jak velkou roli při skládání vaší hudby vlastně hrají počítače?

Mikuláš: Poměrně značnou. Obvykle neskládáme tak, jako je tomu u drtivé většiny kapel, že bychom jamovali s živými nástroji a během toho vznikl motiv, kterého se potom držíme. Častěji přicházíme s nápady, které tvoříme právě na počítači, rozesíláme si je mezi sebou a snažíme se je dál rozvinout. Tohle je způsob práce, který nám vyhovuje. Jsme schopní se v něm lépe soustředit na detaily. Někdy stačí změnit třeba jen dvě noty a celý song vyzní úplně jinak. Při živém

hraní tento odstup chybí. V mnoha žánrech stejný postup možná plně uplatnit nelze, nás ale podle mého názoru žene dopředu a odlišuje od jiných kapel, včetně těch, kterými jsme sami prošli. Nahráváme takhle nejenom elektroniku, ale vymýšlíme na počítači třeba i klávesové nebo basové linky. Až v další fázi se obvykle učíme připravené písničky hrát.

V tiskovce avizující vydání vašeho nového alba stojí, že název Glamtronic je označením pro charakteristický zvuk kapely. Co jste tím mysleli?

Žofie: Podobně jako má například Parov Stelar svůj styl swingu, i my máme jeho vlastní pojetí. Když jsme přemýšleli nad tím, jak novou desku pojmenovat, hledali jsme něco, co by je maximálně vystihovalo. A vtom Mikuláš přišel s nápadem Glamtronic.

Mikuláš: Ten název, myslím, skutečně vychází z toho, jací jsme. V tomto případě reflektuje zejména vliv, který do Mydy Rabycad přináší Žofka. Ona je z nás na prvním místě tím, kdo ztělesňuje slovo glam v názvu alba. Já jsem byl dříve odpůrcem takové stylizace, protože miluju černou, ale asi se to na mě nějak časem přirozeně přeneslo a vlastně si to teď hrozně užívám.

Je fajn, že k tomu takhle přistupujete. Osobně mi připadá, že kapely v poslední době na výraznější image spíše rezignují. Jak to vidíte vy?

Žofie: Něco na tom je a myslím si, že je to škoda. Spousta kapel si neuvědomuje, že to,

Potkali jsme se na hudebním táboře

jak se prezentují vizuálně, může být důležitá součást sebevyjádření.

Mikuláš: Možná, a pokud jsou Mydy Rabycad v tomto směru výjimkou, je to zásluha Žofky. S klukama jsme se ze začátku soustředili především na formování názorů a cílů kapely po hudební stránce. Žofka si na druhou stranu vzala pod palec tuhle, řekněme, estetickou stranu mince. Kolikrát jsme od ní dostali vyčiněno za to, jak jsme přišli oblečení na koncert. Nèro by mohl vyprávět. On a jeho kraťasy, to byla aféra.

Nèro: No jo, prostě jsem vyfasoval nálepku liliputa.

Má ještě někdo z vás kromě Žofky určitou specifickou interní roli?

Mikuláš: Ve všem, co kapela dělá, je cítit společná práce a podíl každého z nás. Určitě bychom ale měli zmínit roli basáka Honzy, o kterém jsme zatím mnoho neřekli. Je totiž takový náš tichý, ale zároveň geniální strůjce. Když skládáme, u spousty písniček dokáže provést naprosto nečekané a efektní producentské zásahy. Máme například rozpracovanou písničku, Honza přijde ve chvíli, kdy zatím ještě postrádá ten správný smysl, a přeskládá ji tak, že najednou začne fungovat úplně fantasticky.

Nedávno se psalo o tom, že si od vás chtěl půjčit Žofku za účelem nazpívání společného duetu Richard Krajčo. Co je na tom pravdy?

Žofie: Ano, před časem kontaktoval našeho manažera, aby mi nabídl spolupráci. Do té

doby mě s ním nepojily žádné hudební ani jiné vazby, takže jsem vůbec netušila, jak na mě přišel. V první chvíli jsem byla samozřejmě potěšena, že si mě někdo všiml, potažmo mnohem známější interpret, a zvažovala jsem ze všech stran, jestli přijmout. Když jsme ale s kapelou sečetli všechny plusy a minusy, dospěli jsme k závěru, že bude lépe odmítnout. Sdílíme názor, že pro Mydy Rabycad je v téhle fázi vývoje kapely rozumnější, abychom nebyli spojováni s žádným dalším jménem a snažili se na sebe dál upozornit svojí vlastní hudbou. Nechtěli jsme, abychom se zanesli do povědomí jako kapela, jejíž zpěvačka natočila duet s Richardem Krajčem nebo kýmkoli jiným.

Máte tady v Čechách nějakou spřízněnou duši nebo kapelu, se kterou byste si dovedli představit spolupráci třeba na úrovni společného turné či koncertu?

Nèro: Jestli je tu někdo, s kým by to mohlo mít ten správný smysl, pak jsou to určitě Hentai Corporation.

Žofie: S Hentai Corporation zkoušíme ve stejné budově a o společné akci už jsme se vlastně jednou bavili. Sice v lehce alkoholovém stavu, ale myslím, že to bylo myšleno vážně. Jediné, v čem jsme viděli kámen úrazu, bylo to, jak zařídit, aby lidi takové hudební spojení pobrali.

Nèro: Možná se to nezdá, ale s Hentai Corporation, alespoň z mého pohledu, sdílíme podobný přístup k muzice. Hrajeme to, co nás baví, nemáme žádné předsudky a dokážeme si z naší hudby udělat pořádnou srandu.

Kapelu před dvěma a půl lety založila čtveřice kamarádů Mikuláš Pejcha (saxofon), Nèro Scartch (syntezátory), Jan Drábek (basa) a Žofie Dařbujánová (zpěv), které dohromady spojilo nadšení pro hudbu. A především pro swing. Vybaveni zkušenostmi, které získali působením (mimo jiné) i v řadě jazzových uskupení, oživili tradiční žánr a dodali mu moderní elektronický zvuk. Shodou okolností se začátky Mydy Rabycad v místě i čase trefily do trendu bujarých electro-swingových parties. Díky nim se kapele, jejíž věkový průměr činí teprve něco málo přes dvacet, na sebe podařilo rychle upozornit, a to i v mezinárodním kontextu. Nyní se pyšní čerstvě vydaným albem Glamtronic, které vznikalo ve studiích Svárov a Barrandov Sound pod dohledem producenta Tomáše Konůpky, jemuž sekundovali Yarda Helešic, Risto Sokolovski nebo Lukáš Martinek.

Novou desku předznamenal energický singl Good Times, který sice nezapře swingové kořeny, zároveň však demonstruje posun od hravosti, až lehké naivity debutu ve prospěch experimentování s ostrými a výbušnými elektronickými prvky.