O jazzu a blues s nadhledem z barové stoličky

| Ivan Prokop | Otis Taylor | JazzFestBrno | Billie Holiday |

Pokud čtete popisky autorů fotografií hudebníků v novinách a časopisech, nemohlo vám jméno Ivana Prokopa uniknout. Propracoval se v tomto specifickém oboru mezi domácí špičku. Zároveň je spoluzakladatelem soutěže Jazz World Photo. Ta se letos konala podruhé a ve finálové třicítce se objevily snímky fotografů z Jižní Ameriky, Francie, Itálie, Ruska a mnoha dalších zemí. Nápad se ujal.

3 OTÁZKY PRO...

IVANA PROKOPA

Jazz World Photo, to zní dost světově. Ale při pohledu na seznam vybraných finalistů letošního druhého ročníku je jasné, že název nelže. Jakým způsobem se vám podařilo v tak krátké době dát o téhle soutěži do celého světa vědět?

Mám-li odpovědět stručně, je to v první řadě zásluha Patricka Marka, který je autorem této myšlenky a sám ji také před třemi lety uvedl v život. Použil k tomu především Facebook, na němž byl v kontaktu s řadou fotografů z celého světa, kteří se zabývají fotografováním především jazzu. Když se nám podařilo výstavu fotografií prvního ročníku Jazz World Photo 2014 nazvětšovanou a zarámovanou několikrát vystavit v Čechách a pak také v Košicích a belgickém Neerpeltu, tak jsme tím prolomili virtuální bariéru a oslovili i diváky, kteří třeba virtuální informace tolik nepřijímají. A hlavně se výsledky této soutěže staly takzvaně hmatatelnými. Všude, kde jsme tuto výstavu představili, nás požádali o rezervaci termínu pro příští ročník. To nás samozřejmě těší a zároveň zavazuje. Také nám jistě pomohlo, že jsme se mohli zařadit mezi akce International Jazz Day.

Mnoho lidí nemá rádo hudební škatulky, vy ale jednu máte v samotném názvu. Podle čeho určujete, co jazzové foto ještě je, a co už ne? Zvlášť v dnešní době, kdy hranice žánrů prakticky padly.

Ano, to je naprostá pravda, název vznikl ještě dříve než samotná soutěž pro první výstavu a byl již v povědomí části fotografické veřejnosti. Proto jsme se rozhodli jej neměnit. Dohodli jsme se tedy, že budeme v pravidlech deklarovat i příbuzné žánry, jako jsou třeba world music či blues. Sám se domnívám, že důležitější než to, kde fotografie vznikla, je to, co vyjadřuje. Se spoustou popových hudebníků spolupracují třeba hvězdy jazzu, a když nafotografuji takového hudebníka, byť při koncertě popového zpěváka, fotografie bude vyjadřovat atmosféru a bude zajímavá. Takže je asi vlastně jedno, na jakém koncertě vznikla. Ale samozřejmě finální posouzení je na každém z porotců. Ti hodnotí fotografie nezávisle a anonymně, takže mají jen očíslované snímky a každému přidělí počet bodů podle svého přesvědčení. Fotografie je pak hodnocena prostým součtem bodů získaných od všech členů poroty. Tento součet určí její pořadí v soutěži.

Muziku fotografujete celý život. Na řadě svých výstav jste ukázal, koho už jste před svůj objektiv dostal. Koho jste si ale vyfotografovat nestihl a litujete toho?

Trochu bych to upravil, muziku fotografuji velkou část svého života, je to pro mě nutnost a stále mě to baví. Těch, které jsem nemohl vyfotografovat, i když bych rád, je mnoho. Někteří již nežijí, a tak se mi to už nikdy nepodaří. Mimo jiné to jsou třeba George Harrison, John Lennon, Miles Davis, Janis Joplin, John Lee Hooker a další. Ale jsou tací, kteří žijí, a stejně se mi to nepodařilo a asi ani nepodaří, a to jsou třeba Eric Clapton nebo Leonard Cohen. A pak si představuji, že by bylo pěkné mít možnost fotografovat třeba Toma Waitse v hospodě u piva, jak hraje na piáno a v koutku pusy má cigáro. Nebo moci být nějakou dobu s Bobem Dylanem, Keithem Richardsem, Neilem Youngem a zkusit je fotografovat mimo pódium. Ale těch jmen ze světa jazzu, rocku a blues je opravdu velká řada. Nelitujme toho, co se nám nepodařilo, a naopak se radujme z toho, co se nám podaří.

Otis Taylor je jedním z nejsledovanějších amerických bluesmanů poslední dekády. Je živoucím příkladem toho, že blues jako žánr ještě zdaleka neřeklo poslední slovo, že pokud se jej zhostí skutečně tvůrčí osobnost, dokáže daleko překročit rámec standardních „dvanáctek“ a na půdorysu klasických prvků, propojených s ambiciózními inovacemi vytvořit něco zcela osobitého.

Taylor, kterého jsme už několikrát viděli na českých pódiích, naposledy loni v listopadu jako hlavní hvězdu šumperského festivalu Blues Alive, už před dávnými lety vymyslel pro svoji hudbu škatulku „trance blues“, kterou naplňoval ve spolupráci s muzikanty z ulice, stejně jako akademicky školenými, s ryzími bluesmany,

progresivními jazzmany i rockery. A vždycky mu to dokonale zařezávalo.

Nové album Hey Joe Opus Red Meat je dalším logickým pokračováním. Jak napovídá název, jeho klíčovou položkou je zpracování hendrixovského monstrhitu Hey Joe, který dává Taylor na koncertech k dobru už nějaký pátek. Na desku jej natočil ve dvou verzích, s hostujícím veleslavným kytaristou Warrenem Haynesem (Gov’t Mule, Allman Brothers Band). Tenhle letitý morytát odpichuje Taylora a jeho kapelu k psychedelickému improvizačnímu pábení, které daleko překračuje pouhé bluesování, zabírá – k dobru věci – značnou část stopáže, ale také předznamenává řadu dalších písní. V nich se tu přibližuje ke stylovějšímu bluesovému výrazivu, tu k obecně písničkářštějšímu modelu, tu až někam k hranicím world music africké provenience. Základů své hudby na černém kontinentě si je ostatně Taylor dobře vědom odedávna a dává o tom na většině svých desek jasně vědět.

Není dobré takhle brzo předjímat, ale je velmi pravděpodobné, že Taylorova novinka do závěrečného účtování toho nejlepšího v žánru za rok 2015 promluví vážným hlasem.

Už od března se na různých místech Brna koná festival JazzFestBrno, který se v posledních letech propracoval ve svém žánru do pozice české špičky, ba dokonce leadra. Nespokojuje se s dovozem zavedených domácích a zahraničních hvězd, nýbrž hledá i mezi mladými interprety, případně připomíná známé klasiky, které ale oko českého jazzového fanouška ještě nemělo v domácím prostředí možnost spatřit. Festival, jehož programovým ředitelem je brněnský kytarista Vilém Spilka, pokračuje i po celý duben, zvláštní tečku, společný koncert dvojice Chick Corea & Bobby McFerrin, si dokonce nechává až na 17. června.

A na koho se tedy v dubnu v Brně můžeme těšit? 8. dubna zahraje v klubu Alterna americké Mike DiRubbo Chronos Trio, jemuž dal jméno, a v jehož čele tudíž stojí protřelý newyorský altsaxofonista. Doplní jej hammondkář Brian Charette a český bubeník Tomáš Hobzek. O dva dny později se na pódiu Sono Centra (a 16. dubna v pražském Jazz Docku) představí jeden z nejperspektivnějších hudebníků na dnešní scéně, basista Ben Williams. Proslul zejména jako člen kapely Unity Pata Methenyho, hrál ale také například s Herbiem Hancockem nebo Wyntonem Marsalisem. Ve vlastním projektu uchovává jazzovou tradici, kterou však míchá s prvky hip hopu, gospelu a rhythm & blues. Velkou lahůdkou bude bezpochyby i sólové vystoupení proslulého amerického klavíristy Freda Hersche, který je podle některých kritiků „nejpoutavějším a nejinovativnějším jazzovým pianistou posledního desetiletí“. Zahraje 15. dubna v Besedním domě.

Kromě zmíněných koncertů samozřejmě JazzFestBrno nabídne také řadu dalších, na nichž vystoupí muzikanti z USA, evropských zemí a samozřejmě i řada domácích muzikantů vesměs prvotřídní kvality.

Billie Holiday

nar. 7. dubna 1915

Čert ví, jak by vypadal ve druhé polovině 20. století jazzový zpěv, kdyby se podle amerických zákonů neplnoleté Sadie Faganové nenarodila právě před sto lety dcera, která dostala takřka aristokratické křestní jméno Eleanora. S výjimkou čtenářů jazzových encyklopedií by ovšem jméno Eleanora Fagan asi dnes znal málokdo, kdyby jej nepoužila před pěti lety do názvu svého alba jazzová vokalistka Dee Dee Bridgewater. Natočila na ně vesměs coververze písní z repertoáru Billie Holiday. Ano, Eleanora a Billie jedno jsou.

Z triumvirátu nejdůležitějších jazzových zpěvaček všech dob měla Billie Holiday nejpohnutější osud, zemřela nejmladší, ale, podle mnohých, také tento osud ve svém zpěvu zúročila nejpůsobivěji – v cituplnosti a vemlouvavosti projevu se jí, při vší úctě, nemůže rovnat ani Ella Fitzgerald, ani Sarah Vaughan. Billie vlastně po celý život procházela peklem na zemi. Neurovnané rodinné poměry, znásilnění v dětském věku, pasťák, první výdělky zajištěné prostitucí. A v době největší slávy drogy, alkohol a zase drogy. Plus kriminál. Když ale zpívala milostné písně, tajil se dech, a když přišla ve své nejslavnější skladbě Strange Fruit s tvrdou obžalobou amerického rasismu, bylo to jedno z nejpádnějších slov k tomuto světově stále živému tématu.

Billie Holiday stačila nazpívat poměrně dlouhou řadu nahrávek. Mnozí z nás si ale nejvýše cení jejího posledního alba Lady In Satin z roku 1958. Na podkladu velkého orchestru už nezní ten andělský hlas ze 30. a 40. let. Je to zpěv unavené ženy, v němž je tolik existenciálního smutku, až z toho srdce usedá. Tušení konce. Ten nastal o rok a půl později, samozřejmě na následky sebevražedného životního stylu. Jedna z největších jazzových hvězd 20. století měla v den své smrti na bankovním účtě sedmdesát centů…